Æneas Mackay

Æneas Mackay
Narození	29. listopadu 1838 Nijmegen
Úmrtí	13. listopadu 1909 (ve věku 70 let) Haag
Alma mater	Utrechtská univerzita
Povolání	politik
Politická strana	Antirevoluční strana
Choť	Elizabeth Willemina van Lynden (od 1869)[1]
Děti	Eric Mackay, 12th Lord Reay[2]
Rodiče	John Francis Hendrik Jacob Ernestus Mackay[2] a Margaretha Clara Frances van Lynden[2]
Příbuzní	Maria Christina Elizabeth Mackay[2], Aeneas Alexander Mackay[2], Alexander Willem Rynhard Mackay[2] a Eric John William Theodoor Mackay[2] (vnoučata)
Funkce	člen Druhé komory Generálních stavů (1876–1877) člen Druhé komory Generálních stavů (1877–1884) člen Druhé komory Generálních stavů (1884–1886) člen Druhé komory Generálních stavů (1886–1887) člen Druhé komory Generálních stavů (1887–1888) … více na Wikidatech
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Æneas, baron Mackay (29. listopadu 1838 Nijmegen – 13. listopadu 1909 Haag) byl nizozemský politik, předseda vlády Nizozemska v letech 1888–1891. V nejvyšší exekutivní funkci strávil 3 roky, 4 měsíce a 1 den. Byl představitelem konzervativní Antirevoluční strany a prvním straníkem v křesle nizozemského premiéra. Ve svém kabinetu působil též jako ministr vnitra a ministr kolonií. Byl předsedou dolní komory parlamentu v letech 1884–1885 a 1901–1905.

Narodil se ve šlechtické rodině skotského původu. Vystudoval práva na univerzitě v Utrechtu. Absolvoval roku 1862. Poté pracoval jako právník. V roce 1873 se stal soudcem.

V roce 1876 byl prvně zvolen do sněmovny (jejím členem v letech 1876–1886, 1886–1888 a 1892–1905). V roce 1884 byl zvolen jejím předsedou. Poté, co pravice získala parlamentní většinu ve všeobecných volbách v roce 1888, byl pověřen sestavením kabinetu a sám se postavil do jeho čela. Klíčovým problémem jeho vlády bylo školství. Prosadila zákon, který zrovnoprávnil tzv. konkrétní školy (třetí specifický typ škol vedle soukromých a veřejných, v jejichž čele stojí na vládě nezávislá rada, ale škola přesto čerpá vládní prostředky). Roku 1891 neprošel sněmovnou návrh zákona týkající se vojenské organizace, proti kterému se postavilo mnoho katolíků, a vláda 21. srpna 1891 musela rezignovat.

V roce 1901 odmítl účast v kabinetu Abrahama Kuypera. Ve stejném roce byl zvolen na další funkční období předsedou dolní komory a byl jím až do roku 1905. V roce 1894, když se Antirevoluční strana štěpila, sice podpořil v parlamentu návrhy odbojné skupiny vedené Alexanderem de Savorninem Lohmanem, ale do jeho nově vzniklé Křesťansko-historické strany (Christelijk-Historische Partij) nevstoupil. V posledních letech svého života byl členem Státní rady.

Oficiální stránky nizozemského parlamentu ho označily za politika "skromného, až bázlivého".^[3] Nebyl považován za zdatného řečníka a kontaktu s voliči se spíše vyhýbal.^[4]