Étienne Maurice Gérard

Étienne Maurice Gérard
Narození	4. dubna 1773 Damvillers
Úmrtí	17. dubna 1852 (ve věku 79 let) Paříž
Místo pohřbení	Église Sainte-Maure-et-Sainte-Brigide, Nogent-sur-Oise
Povolání	politik a důstojník
Ocenění	velkokříž Řádu čestné legie komandér 2. třídy Řádu meče rytíř Řádu Dannebrog Knight of the Seraphim velkostuha Leopoldova řádu … více na Wikidatech
Choť	Rosemonde de Timbrune de Valence
Děti	Louis Maurice Fortuné Gérard
Příbuzní	Rosemonde Gérardová (vnučka)
Funkce	francouzský pair (1815) Member of the Chambre des députés des départements (1822–1823) Member of the Chambre des députés des départements (1827–1830) Poslanec Poslanecké sněmovny (1830–1831) Poslanec Poslanecké sněmovny (1831–1833) … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Étienne Maurice Gérard, první hrabě Gérard (4. dubna 1773 Damvillers – 17. dubna 1852 Paříž) byl francouzský voják a politik, od července do listopadu 1834 premiér Francie. Získal nejvyšší vojenskou hodnost maršála. Jako velitel sehrál významnou roli zejména v napoleonských válkách. Jeho vojenská prestiž mu zajistila významné postavení ve všech francouzských režimech, jichž se dožil.

Narodil se jako syn královského hofmistra v Lotrinsku. V roce 1791 vstoupil do praporu dobrovolníků a sloužil v revolučních válkách, pod generály Charlesem-Françoisem Dumouriezem a Jeanem-Baptistem Jourdanem.^[1] Bojoval v bitvě u Fleurus a byl při dobytí Charleroi a Aldenhovenu. V roce 1795 sloužil Jeanu-Baptistovi Bernadottovi (budoucímu švédskému králi Karlu XIV.) jako pobočník a stali se blízkými přáteli.^[2] Gérard poté následoval Bernadotta do Itálie, kde poprvé sloužil pod Napoleonovým velením a byl povýšen na kapitána za své akce u Valvasone. V roce 1799 bojoval ve Švýcarsku pod velením André Massény a v roce 1800 byl povýšen na plukovníka.

Velmi se vyznamenal v bitvě u Slavkova roku 1805, kde zaútočil v čele francouzské eskadry proti ruské císařské gardě. Během války proti Prusku v roce 1806 bojoval u Schleizu, Halle, Lübecku a v listopadu 1806 byl jmenován brigádním generálem. Gérardovi bylo svěřeno velení brigády VII. sboru, který se počátkem roku 1807 střetl s Rusy a Prusy u Mohrungenu a poté v bitvě u Jílového. Měsíc po bitvě u Jílového byl převelen k 2. brigádě I. sboru, která se zúčastnila bojů u Guttstadt-Deppen. Když vypukla válka páté koalice, Gérardovi bylo svěřeno velení saské kavalerie v Bernadottově IX. sboru. Za své statečné chování v bitvě u Wagramu byl jmenován baronem.

Ve španělském tažení v letech 1810 a 1811 se vyznamenal v bitvě u Fuentes de Oñoro. Na výpravě do Ruska bojoval v bitvě u Smolenska a v bitvě u Valutina. Za statečný postup v bitvě u Borodina byl jmenován divizním generálem. Další vyznamenání získal při ústupu od Moskvy, kde bojoval u Malojaroslavce, Krasného a se zadním vojem na Berezině a u Kowna.

Ve válce šesté koalice se jako velitel divize zúčastnil bitvy u Lützenu a bitvy u Budyšína. V těchto bojích několikrát ignoroval rozkaz k ústupu a nečekaným výpadem dobyl ztracené pozice. Tím si získal mimořádnou prestiž. Napoleon ho za to jmenoval hrabětem. V bitvě u Lipska velel XI. sboru a byl těžce raněn. Při tažení v severovýchodní Francii (1814) se projevil jako jeden z nejschopnějších a nejenergičtějších Napoleonových podřízených. Připravoval obranu Phalsbourg, poté převzal velení divize II. sboru, která bojovala u Brienne a poté u La Rothière, kde Gérard prokázal vynikající obranné schopnosti tím, že odrazil řadu útoků početně silnějších koaličních sil na francouzském pravém křídle. Ještě větší věhlas získal u Mormantu a Montereau, kde převzal velení II. sboru od maršála Viktora-Perrina. V závěru napoleonských válek zvítězil na mostě u Guillotière, dostal se do středu dění v šarvátce u Vendéuvru a bojoval se svým sborem u Saint-Dizier.

Po první bourbonské restauraci byl králem Ludvíkem XVIII. dekorován velkokřížem Čestné legie a řádem svatého Ludvíka.

Během Sta dnů Napoleon jmenoval Gérarda pairem a pověřil ho velením IV. sboru severní armády. V této funkci se Gérard osvědčil v bitvě u Ligny a ráno 18. června naléhal na maršála Grouchyho, aby pochodoval na pomoc císaři u Waterloo. Nebyl vyslyšen, sám se ještě zúčastnil bitvy u Wavre.

Po pádu Napoleona se Gérard uchýlil do Bruselu. Do Francie se vrátil až v roce 1817, nijak ale postižen nebyl. V letech 1822–1824 zasedal jako člen sněmovny, znovu byl zvolen v roce 1827. Zastával opoziční, ale většinou umírněná stanoviska. Aktivně se zúčastnil červencové revoluce v roce 1830, po které byl jmenován ministrem války a maršálem. Na svůj úřad rezignoval v říjnu následujícího roku ze zdravotních důvodů.

V roce 1831 převzal velení Severní armády a podařilo se mu donutit nizozemskou armádu k ústupu z Belgie (viz belgická revoluce). V roce 1832 velel armádě při obléhání citadely v Antverpách.^[3] Gérard byl vděčnými Belgičany oceněn zvláštním ceremoniálním mečem.

V červenci 1834 byl znovu zvolen ministrem války a sloužil zároveň jako předseda vlády. V říjnu následujícího roku rezignoval. V roce 1836 byl jmenován velkým kancléřem Čestné legie a v roce 1838 velitelem národní gardy departementu Seina, kterým byl až do roku 1842. Za druhého císařství, v roce 1852, byl jmenován senátorem (ještě před formálním založením Senátu). Zemřel ve stejném roce ve věku 79 let.

Spisovatelka Rosemonde Gérardová byla jeho vnučkou.