Říšské kancléřství

Říšské kancléřství (německy Reichskanzlei) bylo v letech 1878 až 1945 sídlem říšského kancléře, nejvyššího představitele výkonné moci Německé říše a později nacistického Německa. Nacházelo se v Berlíně na ulici Wilhelmstraße, v srdci vládní čtvrti, a představovalo klíčové politické a administrativní centrum země. Budova, respektive komplex budov, prošla během své existence několika významnými proměnami, přičemž její podoba a funkce odrážely politické a ideologické změny v Německu. Tento článek se zabývá historií, architekturou a významem říšského kancléřství, včetně jeho role během druhé světové války a osudu po roce 1945.

Říšské kancléřství bylo založeno v roce 1878, krátce po sjednocení Německa a vytvoření Německé říše pod vedením Otta von Bismarcka, prvního říšského kancléře. Původní budova, známá jako Staré říšské kancléřství (Alte Reichskanzlei), se nacházela na Wilhelmstraße 77. Tato budova, původně palác šlechtické rodiny Radziwiłłů, byla přestavěna a přizpůsobena pro potřeby vládní administrativy. Architektura paláce byla v klasicistním stylu, avšak pro potřeby kancléřství byla považována za příliš skromnou a neodpovídající rostoucímu významu Německé říše.

Během Výmarské republiky (1919–1933) sloužilo Staré říšské kancléřství jako sídlo kancléřů, kteří čelili politickým a ekonomickým výzvám poválečného období. Budova však postupně přestávala vyhovovat moderním požadavkům na reprezentativní a funkční prostory. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 se ukázalo, že stávající sídlo nesplňuje jeho vizi monumentální architektury, která by demonstrovala moc a slávu Třetí říše. Hitler konkrétně kritizoval absenci balkonu, z něhož by mohl oslovovat davy, a celkově považoval budovu za nedostatečně impozantní.

V roce 1938 pověřil Adolf Hitler svého dvorního architekta Alberta Speera návrhem a výstavbou Nového říšského kancléřství (Neue Reichskanzlei), které mělo nahradit starou budovu. Speer, známý svými megalomanskými projekty, navrhl komplex na Voßstraße, přiléhající k Wilhelmstraße, který měl ohromit návštěvníky svou velikostí a opulentní výzdobou. Stavba byla dokončena v rekordním čase jednoho roku (1938–1939), přičemž na ní pracovalo přes 4 500 dělníků ve dvou směnách.

Nové říšské kancléřství bylo navrženo tak, aby vyvolávalo dojem moci a nadřazenosti. Komplex zahrnoval řadu reprezentativních prostor, jako například:

• Mramorovou galerii (Marmorgalerie), dlouhou 146 metrů, která sloužila jako hlavní vstupní prostor a měla ohromit návštěvníky svou velikostí a luxusní výzdobou.
• Kruhový sál, Mozaikový sál a Dvoranu slávy, které byly zdobeny nákladnými materiály, včetně mramoru, mozaik a zlacených detailů.
• Pracovnu Adolfa Hitlera, která byla centrem jeho politických aktivit a rozhodování.
• Zimní zahradu a další prostory, které sloužily k diplomatickým a společenským účelům.

Přestože budova měla působit majestátně, některé její části byly funkčně nepraktické. Například mnohé dveře vedly do slepých prostor nebo neexistujících místností, což bylo záměrné, aby posílilo dojem rozlehlosti.

Během druhé světové války sloužilo Nové říšské kancléřství jako hlavní administrativní centrum nacistického režimu. V jeho podzemí byl vybudován Vůdcův bunkr (Führerbunker), podzemní komplex, který se stal posledním útočištěm Adolfa Hitlera a jeho nejbližšího okolí během závěrečných fází války. Bunkr byl dokončen ve dvou etapách (1936 a 1944) a zahrnoval 12 místností, centrální chodbu, nouzový východ a soběstačný energetický systém.

Během bitvy o Berlín na jaře 1945 byly jak Staré, tak Nové říšské kancléřství těžce poškozeny dělostřeleckou palbou Rudé armády. Vůdcův bunkr však zůstal funkční a sloužil jako úkryt až do 30. dubna 1945, kdy zde Adolf Hitler a Eva Braunová spáchali sebevraždu. Po obsazení Berlína sovětskými vojsky 2. května 1945 byl bunkr prozkoumán a částečně zničen.

Po válce byly zbytky obou budov kancléřství zbourány sovětskými úřady, aby se zabránilo jejich přeměně na symboly nacistického režimu nebo poutní místa neonacistů. Místo Nového říšského kancléřství bylo v 80. letech zastavěno panelovými domy východoněmeckého stylu, a poslední zbytky bunkru byly zničeny na počátku 90. let. Dnes na místě původního komplexu stojí moderní budovy, včetně kanceláří, hotelů a školky, a žádné viditelné stopy po kancléřství nezůstaly.

Staré říšské kancléřství bylo poměrně skromné a odráželo klasicistní styl 19. století. Naproti tomu Nové říšské kancléřství, navržené Albertem Speerem, bylo ukázkou nacistické architektury, která kladla důraz na monumentalitu, symetrii a použití luxusních materiálů. Speerův návrh byl inspirován antickými a renesančními vzory, avšak s důrazem na přehnanou velikost, která měla symbolizovat nadřazenost nacistického režimu. Budova byla navržena tak, aby působila autoritativně a zastrašujícím dojmem, což odpovídalo Hitlerově vizi Berlína jako budoucího hlavního města světa (Welthauptstadt Germania).

Mezi klíčové prvky patřila Mramorová galerie, která byla dvakrát delší než Zrcadlový sál ve Versailles, a Dvorana slávy, která měla evokovat starověké římské chrámy. Tyto prostory byly zdobeny mramorem, zlatem a uměleckými mozaikami, aby zdůraznily ideologii nacistického režimu.

Říšské kancléřství bylo nejen administrativním centrem, ale také symbolem politické moci Německa. Během nacistického období se stalo dějištěm klíčových událostí, včetně diplomatických jednání, jako bylo setkání československého prezidenta Emila Hácha s Adolfem Hitlerem v březnu 1939, které vedlo k obsazení zbytku Československa.

Po druhé světové válce se německé úřady rozhodly vymazat stopy po nacistické minulosti, což vedlo k demolici kancléřství. Tento akt byl považován za nezbytný k zabránění glorifikace nacismu, i když někteří historici a pamětníci zkoumali, zda by část komplexu neměla být zachována jako památník.

Dnes je místo, kde stávalo říšské kancléřství, součástí moderní berlínské zástavby. V roce 2008 byla na místě původního Vůdcova bunkru odhalena pamětní tabule, která připomíná historické události spojené s tímto místem. Berlín se snaží vyrovnat se svou nacistickou minulostí prostřednictvím památníků a vzdělávacích center, jako je Dokumentační centrum nacistické minulosti na místě bývalé Zeppelinovy tribuny.

• Vůdcův bunkr: Komplex pod Novým říšským kancléřstvím zahrnoval několik podzemních úkrytů, z nichž nejznámější byl Vůdcův bunkr, kde Hitler strávil poslední měsíce svého života. Bunkr byl vybaven soběstačným systémem elektřiny, vody a ventilace.
• Propagandistický význam: Nové říšské kancléřství bylo často zobrazováno na dobových pohlednicích a fotografiích, například od Hitlerova osobního fotografa Heinricha Hoffmanna, aby posílilo image nacistického režimu.
• Germania: Kancléřství bylo součástí většího plánu na přestavbu Berlína na monumentální metropoli Germania, která však nikdy nebyla realizována.

• Speer, Albert: V srdci Třetí říše. Praha: Paseka, 2002.
• Beevor, Antony: Berlín 1945: Pád. Praha: BB/art, 2003.
• Dollinger, Hans: The Decline and Fall of Nazi Germany and Imperial Japan. New York: Gramercy, 1997.

• Dokumentační centrum nacistické minulosti
• Historie Berlína na webu města