Římskokatolická farnost Záblatí
| Římskokatolická farnost Záblatí | |
|---|---|
 Bývalá fara v Záblatí. | |
| Základní údaje | |
| Církev | římskokatolická |
| Provincie | česká |
| Diecéze | českobudějovická |
| Vikariát | Prachatice |
| Území farnosti | |
| Albrechtovice • Hlásná Lhota • Horní Záblatí • Řepešín • Saladín • Záblatí • Zvěřenice | |
| Kontakt | |
| Adresa sídla | viz Římskokatolická farnost Lažiště |
| rkf.laziste@dicb.cz | |
| IČO | 63913879 (VR) |
| Externí odkazy | |
| Rejstřík církevních právnických osob MK ČR | |
| Údaje v infoboxu aktuální ke květnu 2025 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Římskokatolická farnost Záblatí je zaniklým územním společenstvím římských katolíků v rámci prachatického vikariátu českobudějovické diecéze.[1]
O farnosti
Historie
Plebánie v Záblatí byla zřízena v roce 1359[2] či 1360,[3] kdy byla osada jako součást Husského panství v majetku bratří z Janovic. Po roce 1363 se panství zřejmě dostalo do majetku krále. Václav IV. jej na konci 14. století zastavil svému tehdejšímu oblíbenci Zikmundu Hulerovi, který měl s katolickou církví problematický vztah, zejména však s Janem z Jenštejna. Poté, co nechal Zikmund Lucemburský v roce 1405 setnout Hulerovu hlavu pro jeho machinace s účty, připadlo panství táboritům Mikuláši z Pístova a od něj Janu Smilovi z Křemže. Po jeho smrti (asi 1447) získali celé panství Rožmberkové.[4][5] Poslední z rodu Petr Vok prodal panství i se Záblatím Volfu Novohradskému z Kolovrat, po němž jej v roce 1628 získal Jan Oldřich z Eggenbergu, který ho připojil k vimperskému panství. Farnost přečkala i dobu pobělohorskou. V roce 1624 spravoval místní farář i farnosti Šumavské Hoštice, Vimperk, Volary a Zbytiny.[2] V době okolo roku 1700 byla záblaťská farnost součástí prachatického vikariátu, jejím patronem s právem podacím byl Jan Kristián kníže z Eggenbergu a na jejím území stálo 1 480 domů. Tehdy jsou zde zmiňováni jako faráři P. Pavel Ant. Terwalt (1694–1700) a Martin Břeský (1706–1709).[6]
Kostel zasvěcený Umučení svatého Jana Křtitele (titulární slavnost 29. srpna) pochází ze 14. století. Z této doby se v kostele zachovaly cenné nástěnné malby s tematikou kristologického cyklu. Dále byl kostel upravován v první čtvrtině 16. století, v letech 1729–1733 k němu byla přistavěna barokní kaple svatého Jana Nepomuckého. V roce 1874 vyhořel kostel i fara, obnovené o rok později.[2][7]
Ve 20. století přestal být do farnosti ustanovován sídelní duchovní správce. Roku 1971 farnost krátce spravoval jako administrátor ex currendo z Lažiště pozdější arcibiskup a kardinál Miloslav Vlk.
Farnost Záblatí zanikla dne 31. prosince 2019, jejím právním nástupce je římskokatolická farnost Lažiště.[1]
Kostely a kaple farnosti
| Fotografie | Kostel | Místo | Bohoslužba | Poznámka | |
|---|---|---|---|---|---|
_02.jpg)
|
Kostel Umučení svatého Jana Křtitele | Záblatí | 1. a 3. sobota v měsíci | 17.00 | bývalý farní kostel |
_08.jpg)
|
Kaple | Řepešín | obecní kaple | ||
|
Kaple | Zvěřenice | obecní kaple | ||
Odkazy
Reference
- ↑ a b Římskokatolická farnost Záblatí: Výmaz z evidence. Databáze ministerstva kultury ČR [online]. MK ČR [cit. 2023-12-14]. Dostupné online.
- ↑ a b c STARÝ, Václav. Památky Prachaticka a Vimperska. Prachatice: ONV, 1969. S. 28–29.
- ↑ HAUBERT, Josef. Státní archiv v Třeboni: průvodce po archivních fondech. Praha: Archivní správa ministerstva vnitra ČSR, 1957. 285 s. S. 184.
- ↑ ANDERLE, Jan; PROCHÁZKA, Zdeněk; ŠVÁBEK, Vladimír. Hrad Hus a jeho obležení. Castellologica bohemica: [recenzovaný sborník pro kastellologii českých zemí]. Praha: Archeologický ústav Akademie věd České republiky, 1993, čís. 3, s. 131–132. ISSN 1211-6831.
- ↑ SPĚVÁČEK, Jiří. Václav IV. 1361-1419: k předpokladům husitské revoluce. Praha: Svoboda, 1986. 773 s. S. 215 n.
- ↑ PODLAHA, Antonín. Dějiny arcidiecése pražské od konce století 17. do počátku století 19, Díl 1, Část 1: Doba arcibiskupa Jana Josefa hrab. Breunera [1694-1710]. Praha: Dědictví sv. Prokopa, 1917. 569 s. Dostupné online. S. 109.
- ↑ POCHE, Emanuel. Umělecké památky Čech. 4. T–Ž. Praha: Academia, 1982. 636 s. S. 317–318.