Aino Kallasová
| Aino Kallasová | |
|---|---|
 | |
| Narození | 2. srpna 1878 Vyborg nebo Kiiskilä |
| Úmrtí | 9. listopadu 1956 (ve věku 78 let) Helsinky |
| Místo pohřbení | hřbitov Hietaniemi |
| Alma mater | Helsingin Suomalainen Yhteiskoulu |
| Povolání | spisovatelka a povídkářka |
| Ocenění | Cena Aleksise Kiviho (1942) |
| Choť | Oskar Kallas |
| Rodiče | Julius Krohn a Minna Krohn |
| Příbuzní | Helmi Krohn, Kaarle Krohn, Aune Krohn a Ilmari Krohn (sourozenci) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Aino Krohnoová Kallasová (2. srpna 1878 Kiiskilä – 9. listopadu 1956 Helsinky) byla finsko-estonská spisovatelka. Psala finsky. Bývá řazena k novoromantimu.[1]
Život
Narodila se v Karélii (dnes Rusko, tehdy Ruská říše), ve finské rodině. Její otec Julius Krohn byl spisovatelem a finským nacionalistou (příslušníkem fennomanského hnutí), její bratr Kaarle Krohn se stal významným folkloristou, její sestra Helmi Krohnová spisovatelkou. V roce 1900 se provdala za Oskara Kallase, estonského učence, lingvistu, folkloristu a pozdějšího diplomata. Pár žil v Petrohradě a měl pět dětí. V roce 1904 se přestěhovali do Tartu v Estonsku. Kallasová se začala zajímat o historii a kulturu své nové vlasti a vstoupila do společnosti Mladé Estonsko (Noor-Eesti), která vedla kampaň za nezávislost Estonska. Ačkoli psala nadále ve finštině, často se věnovala estonským tématům. V letech 1922 až 1934 žila v Londýně, kde byl její manžel estonským velvyslancem v Británii. Poté, co bylo Estonsko okupováno Sovětským svazem, žila rodina v neutrálním Švédsku.[2] Ve válce Kallasová ztratila dvě ze svých pěti dětí. Roku 1946 zemřel ve Stockholmu i její manžel a ona se pak rozhodla usadit v Helsinkách. Finské občanství získala ovšem až tři roky před smrtí.[3] Je po ní pojmenována Cena Aino Kallasové, která je udělována osobnostem, které významně přispěly k rozvoji estonsko-finských kulturních vztahů.
Dílo
Literárně debutovala roku 1897 pod pseudonymem Aino Suonio. Opakujícím se tématem v jejích prózách je to, co nazývala „smrtící Erós“, neboli láska v její destruktivní podobě. Zvláště výrazně je toto téma rozvinuto v její trilogii Barbara von Tisenhusen (1923), Reigin Pappi (Pastor z Reigi, 1926) a Sudenmorsian (Vlčí nevěsta, 1928). Zejména poslední próza se stala populární pro své vlkodlačí téma, romantickou atmosféru a archaizující jazyk. Knihu lze ale také číst jako zprávu o psychické chorobě hlavní hrdinky a je předmětem zájmu feminismu, stejně jako některé jiné texty Kallasové pojednávající o výjimečných ženách, které se nechtějí přizpůsobit omezením patriarchální společnosti.[4] Styl trilogie je ovlivněn jejím blízkým přítelem Einem Leinem.[2] Její povídka Imant a jeho matka byla adaptována do opery Mare a její syn (1935) finského skladatele Tauno Pylkkänena. Ceněny jsou i její deníky, které zachycují duchovní atmosféru Evropy na začátku 20. století.[5]
Reference
- ↑ Kallasová, Aino. Encyclopaedia Beliana [online]. [cit. 2025-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-01-20. (slovensky)
- ↑ a b Kallas, Aino. Nordic Women's Literature [online]. [cit. 2025-03-12]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Kallas, Aino. Baltic Sea Library [online]. [cit. 2025-03-12]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Aino Kallas: Ingel. Vltava [online]. 2019-01-21 [cit. 2025-03-12]. Dostupné online.
- ↑ MAKKONEN, Anna. "My Own Novel, Yes, Really!": The Early Diary of Aino Kallas and Reading for the Plot. Scandinavian Studies. 1999, roč. 71, čís. 4, s. 419–452. Dostupné online [cit. 2025-03-12]. ISSN 0036-5637.
