Anatolikon
| Thema anatolikon Άνατολικόν θέμα, θέμα Άνατολικῶν
| |||||||||
Geografie
| |||||||||
Amorium, Polybotos
| |||||||||
| Obyvatelstvo | |||||||||
| Státní útvar | |||||||||
Vznik
|
před 669
| ||||||||
Zánik
|
1078
| ||||||||
| Státní útvary a území | |||||||||
| |||||||||
Anatolikon je název jednoho z nejstarších themat v Byzantské říši, původně rozkládající se na jihu Malé Asie od pobřeží Egejského moře až k Lykaonii a Isaurii. Hlavní centrem Anatolikonu byla město Amorion. Zároveň se pravděpodobně jednalo o nejvýznamnější thema celé říše, čemuž napovídá fakt, že zdejší strategos (s titulem patrikios) velel 15 000 mužů. Za to pobíral plat ve výši 40 liber zlata, nejvyšší v říši. V roce 716 se místní strategos Leon vzbouřil proti císaři, podařilo se mu ho svrhnout a sám se chopil moci. Během své vlády oddělil od thematu západní území, ze kterého vznikl Thrakesion. V 9. století pak byla oddělena také východní část a z ní vytvořena Kappadokie. Poslední zmínka o Anatolikonu pochází z roku 1077, kdy se zdejší strategos Nikeforos Botaneiates stal císařem.
Geografie a administrativní členění
Ve své klasické podobě od 8. do 9. století se thema rozpínalo přes starověké regiony Lykaóni, Pisidie, Isaurie a taky většinu Frýgie a části Galácie. [1][2] Původně thema Anatolikon zahrnovalo i oblasti západního a jižního pobřeží Malé Asie. Později (okolo roku 720) však byly vyděleny themata Thracesian a Cibyrrhaeot.[3][4] Pod vládou císaře Theofila (829–842) východní a jihovýchodní oblasti, které čelily arabským nájezdům, byly odděleny. Tak vznikly nové pohraniční oblasti (kleisourai) Kappadokie (původně tzv. tourma themata Anatolikon) a Seleukie, které střežili severní vstup ke Kilikijské bráně. [5][6] Císař Leo VI. Moudrý (886–912) později vyčlenil oblast západně od jezera Tattal (Eudokias, Hagios Agapetos a Aphrazeia) a připojil je ke Kappadokii.[4][6] Hlavní město Anatolikonu bylo Amorium. Po vyplenění města Abbásovci roku 838[4][7] bylo pravděpodobně přesunuto do blízké pevnosti Polybotos.[8]
Odkazy
Reference
- ↑ Haldon 1997, s. 157.
- ↑ Pertusi 1952, s. 114–115.
- ↑ Nesbitt & Oikonomides 1996, s. 144.
- ↑ a b c ODB, "Anatolikon" (C. Foss), pp. 89–90.
- ↑ Haldon 1999, s. 114.
- ↑ a b Gyftopoulou 2003, § 5.2.
- ↑ Pertusi 1952, s. 115.
- ↑ Gyftopoulou 2003, § 5.1.
Literatura
- V. VAVŘÍNEK, P. BALCÁREK, Encyklopedie Byzance. s. 29. Praha: Libri 2011