Arthur von Bolfras

Arthur von Bolfras
Arthur von Bolfras v roce 1914
Ředitel císařské vojenské kanceláře
Ve funkci: 1889 – 1916
Předchůdce	Leonidas von Popp
Nástupce	Ferdinand von Marterer
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Doba služby	Druhá italská válka za nezávislost Rakousko-uherská okupace Bosny a Hercegoviny Velká válka
Hodnost	major (1867) plukovník (1881) generálmajor (1887) polní podmaršál (1891) generál pěchoty (1908) generálplukovník (1916)
Narození	16. dubna 1838 Frankfurt nad Mohanem
Úmrtí	19. prosince 1922 (ve věku 84 let) Baden u Vídně Rakouská republika Rakouská republika
Titul	svobodný pán (1904)
Choť	Bertha von Larcher zu Eissegg
Alma mater	Tereziánská vojenská akademie
Profese	důstojník
Ocenění	Řád železné koruny, Leopoldův řád, Řád Františka Josefa, Řád sv. Štěpána
Commons	Arthur von Bolfras
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Arthur Heinrich Bolfras von Ahnenburg, od roku 1904 svobodný pán von Bolfras (16. dubna 1838, Sachsenhausen, Frankfurt nad Mohanem – 19. prosince 1922, Baden) byl rakousko-uherský generál. Jako absolvent vojenské akademie sloužil v c. k. armádě od roku 1858 a v mládí se zúčastnil několika válek. Později vykonával službu štábního důstojníka na různých místech monarchie a postupoval v hodnostech. V letech 1889–1916 byl pobočníkem císaře Františka Josefa a přednostou panovníkovy vojenské kanceláře. V této funkci měl několik desetiletí značný vliv na chod armády až do začátku první světové války. V roce 1916 byl povýšen do hodnosti generálplukovníka a po úmrtí Františka Josefa odešel do penze. V roce 1904 získal šlechtický titul barona a v roce 1917 byl jmenován členem Panské sněmovny.

Pocházel ze staré měšťanské rodiny ze severního Německa, která je poprvé zmíněna v roce 1430 ve Frankfurtu nad Odrou. Narodil se jako jediný syn c. k. plukovníka Augusta Bolfrase (1801–1870), který byl mimo jiné velitelem proslulého plzeňského 35. pěšího pluku. Arthur studoval v letech 1854–1858 na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě^[1] a v roce 1858 byl jako poručík zařazen k 39. pěšímu pluku v Debrecíně.^[2] Ve válce se Sardinií v roce 1859 bojoval v bitvách u Montebella, Melegnana a Solferina. V letech 1860–1862 si doplnil vzdělání na C. k. válečné škole (K.u.K. Kriegsschule) ve Vídni^[3] a v hodnosti nadporučíka se stal proviantním důstojníkem u generálního štábu.^[4] V roce 1864 byl povýšen na kapitána a v témže roce se oženil s Berthou von Larcher zu Eissegg, dcerou bolzanského patricije Eduarda rytíře von Larcher zu Eissegg. Za prusko-rakouské války v roce 1866 byl důstojníkem generálního štábu při obraně Tyrolska. Později sloužil u různých jednotek v Lublani a Tridentu a od roku 1871 působil jako úředník na ministerstvu války. Mezitím postupoval v hodnostech (major 1876,^[5] podplukovník 1878)^[6] a v roce 1878 byl štábním důstojníkem 3. armádního sboru během okupace Bosny a Hercegoviny. V květnu 1881 byl jmenován do hodnosti plukovníka u štábu 8. pěší divize v Innsbrucku.^[7] V letech 1883–1887 byl náčelníkem štábu 14. armádního sboru v Innsbrucku.^[8] K datu 1. května 1887 byl povýšen do hodnosti generálmajora a jmenován velitelem 3. pěší brigády ve Vídni.^[9] Na přelomu let 1888–1889 byl velitelem 48. pěší brigády v Přemyšlu.^[10]

Dne 1. března 1889 byl pověřen dočasným vedením císařské vojenské kanceláře.^[11] Císař se rychle naučil oceňovat Bolfrasovy schopnosti a nakonec ho 14. května 1889 definitivně jmenoval přednostou vojenské kanceláře (Vorstand der Militärkanzlei des Kaisers) a zároveň generálním pobočníkem.^[12] To představovalo mimořádně odpovědnou pozici, k jeho kompetencím patřily návrhy pro jmenování do nejvyšších funkcí v armádě. Bolfras proslul inteligencí, rychlým úsudkem a vynikající znalosti lidské povahy. Uplatnil i jazykové znalosti, kromě němčiny ovládal italštinu a francouzštinu, v omezené míře se uměl domluvit i česky, maďarsky a anglicky. V pozdějších letech se dostával do častých sporů s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem, který byl jeho velkým odpůrcem a usiloval o generační obměnu vrchního velení armády (totéž se týkalo dlouholetého náčelníka generálního štábu Friedricha Beck-Rzikowského. Bolfras si nicméně až do konce vlády Františka Josefa udržel značný vliv a i ve vysokém věku byl pověřován důležitými úkoly, například v roce 1911 měl urovnat kompetenční spor mezi náčelníkem generálního štábu Franzem Conradem a ministrem zahraničí [[Alois Lexa von Aehrenthal|Aehrenthalem].^[13]

Ve funkci přednosty císařské vojenské kanceláře postupoval v hodnostech, byl povýšen na polního podmaršála (1891)^[14] a polního zbrojmistra (1898).^[15] Od roku 1908 byla hodnost polního zbrojmistra vyčleněna pouze pro důstojníky dělostřelectva a k datu 15. listopadu 1908 obdržel Bolfras hodnost generála pěchoty.^[16] Nakonec byl v roce 1916 povýšen na generálplukovníka.^[17] Po úmrtí císaře Františka Josefa byl k datu 5. ledna 1917 na vlastní žádost penzionován.^[18]

Od narození užíval šlechtický titul s predikátem Edler von Ahnenburg, který získal jeho děd, c. k. podplukovník Friedrich Bolfras (1763–1844) v roce 1824.^[19] Jako ředitel císařské vojenské kanceláře obdržel v roce 1891 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[20] V roce 1904 byl za zásluhy povýšen do stavu svobodných pánů,^[21] tehdy upustil od užívání predikátu von Ahnenburg a začal se psát jako von Bolfras.^[22][23] Od roku 1900 byl také mimo jiné čestným majitelem pěšího pluku č. 84 dislokovaného v Kremži.^[24] a od roku 1913 byl kancléřem Leopoldova řádu.^[25] Po odchodu do výslužby byl v roce 1917 jmenován doživotním členem Panské sněmovny.^[26] Během služby v armádě získal vysoká ocenění v Rakousku-Uhersku a vzhledem k dlouholetému působení ve funkci přednosty císařské vojenské kanceláři obdržel i řadu vyznamenání od zahraničních panovníků.^[27]

• Vojenský záslužný kříž III. třídy s válečnou dekorací (1866)
• Válečná medaile (1874)
• rytířský kříž Řádu Františka Josefa (1875)
• Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací (1878)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1880)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1887)
• komandérský kříž Řádu sv. Štěpána (1892)
• Řád železné koruny I. třídy (1896)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1898)
• velkokříž Leopoldova řádu (1902)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• Služební odznak pro důstojníky I. třídy (1908)
• velkokříž Řádu svatého Štěpána (1912)
• Bronzová vojenská záslužná medaile (1914)
• Vojenský záslužný kříž I. třídy s válečnou dekorací (1916)
• Zlatá vojenská záslužná medaile (1916)

• důstojník Řádu sv. Mořice a Lazara (1879, Itálie)
• důstojník Řádu čestné legie (1882, Francie
• Řád červené orlice II. třídy (1889, Německo)
• Řád lva a slunce I. třídy (1889, Persie)
• Řád pruské koruny I. třídy (1890, Německo)
• velkokříž Řádu Albrechtova (1891, Sasko)
• velkokříž Řádu rumunské koruny (1892, Rumunsko)
• velkokříž Řádu Fridrichova (1893, Württembersko)
• velkokříž Řádu Filipa Velkomyslného (1893, Hesensko)
• velkokříž Vévodského sasko-ernestinského domácího řádu (1894, Sasko)
• velkokříž Řádu Gryfa (1895, Meklenbursko-Zvěřínsko)
• Řád bílého orla (1896, Rusko)
• velkokříž Řádu rumunské hvězdy (1896, Rumunsko)
• Řád Takova I. třídy (1896, Srbsko)
• Řád posvátného pokladu I. třídy (1897, Japonsko)
• Řád siamské koruny I. třídy (1897, Siam)
• velkokříž Záslužného řádu bavorské koruny (1898, Bavorsko)
• Řád sv. Alexandra (1899, Bulharsko)
• Řád bílého orla I. třídy (1900, Srbsko)
• velkokříž Řádu Spasitele (1904, Řecko)
• velkokříž Danebrožského řádu (1904, Dánsko)
• velkokříž Řádu Leopolda (1904, Belgie)
• velkokříž Řádu meče (1904, Švédsko)
• velkokříž Domácího řádu vendické koruny (1904, Meklenbursko)
• velkokříž Královského řádu za občanské zásluhy (1904, Bulharsko)
• Řád knížete Danila I. I. třídy (1905, Černá Hora)
• Řád černé orlice (1906, Německo)
• velkokříž Řádu Karla III. (1906, Španělsko)
• velkokříž Domácího a záslužného řádu vévody Petra Fridricha Ludvíka (1906, Oldenbursko)
• Řád Osmanie I. třídy (1906, Osmanská říše)
• velkokříž Domácího řádu Albrechta Medvěda (1906, Anhaltsko)
• velkokříž Řádu württemberské koruny (1909, Württembersko)
• velkokříž Domácího řádu věrnosti (1909, Bádensko)
• Řád vycházejícího slunce I. třídy (1911, Japonsko)
• Železný kříž II. třídy (1915, Německo)
• Železný kříž I. třídy (1915, Německo)

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 83–85 (Arthur Bolfras von Ahnenburg) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)

• Arthur von Bolfras na webu Rakouského parlamentu
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Arthur von Bolfras na Wikimedia Commons