Białogard

Białogard
Plac Wolności (Náměstí Svobody) s kostelem Narození Panny Marie
znak vlajka
Poloha
Souřadnice	54°0′11″ s. š., 15°59′32″ v. d.
Nadmořská výška	23 m n. m.
Časové pásmo	UTC+01:00 (standardní čas) UTC+02:00 (letní čas)
Stát	Polsko Polsko
Vojvodství	Západopomořanské
Okres	Białogard
Gmina	městská gmina
Białogard
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha	25,73 km²
Počet obyvatel	22 561 (2023)
Hustota zalidnění	876,8 obyv./km²
Správa
Status	město
Starostka	Emilia Bury
Vznik	1299 (městská práva)
Oficiální web	bialogard.info
Telefonní předvolba	(+48) 94
PSČ	78-220
Označení vozidel	ZBI
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Białogard (česky historicky Pomořský Bělehrad,^[1] německy Belgard) je okresní město v severozápadním Polsku v Západopomořanském vojvodství ve stejnojmenném okrese. Leží na soutoku řek Parsęty a Liśnicy, 24 km jihovýchodně od Košalína, 54 km severně od Drawska, 33 km jihovýchodně od Kolobřehu a břehů Baltského moře. Roku 2023 mělo město přes 22,5 tisíce obyvatel.

V roce 1124 je název města Belgrod uveden v publikaci Život Ottona, bamberského biskupa. V kronice Galla Anonyma se objevuje jako civitas Albam (ačkoli nelze vyloučit, že kronikář měl na mysli jiné sídlo).^[2] V jiných historických dokumentech je název města zaznamenán jako Belegarde (1159, 1176), Belegarda (1194), Belgard (1229). Přípona -gard je pozůstatkem pomořanské formy odpovídající celopolské příponě -gród.^[3] Na polských mapách před rokem 1939, mimo jiné na vojenské mapě z roku 1937, byl uveden polský exonymum Białogród.^[4]

Po krátkou dobu po druhé světové válce město neslo název Białogród.^[5] Současný název byl zaveden nařízením ministrů veřejné správy a znovuzískaných území ze dne 7. května 1946.

Podle archeologů bylo nedaleko dnešního města na soutoku řek Parsęty a Liśnicy již v 8. století vybudováno hradiště stejného názvu. V 10. století šlo o důležité centrum dálkového mezinárodního obchodu na křižovatce dvou důležitých obchodních cest: severojižní „solné cesty“ z Kolobřehu do Poznaně a celého Velkopolska a západovýchodní pomořanské trasy ze Štětína do Gdaňsku.

Pomořansko bylo obýváno několika kmeny známými jako Pomořané, Białogard byl pravděpodobně centrem jednoho z nich. V 10. století bylo Pomořansko dobyto polským knížetem Měškem I. a začleněno do vznikajícího polského státu. Jeho syn, kníže Boleslav Chrabrý, založil v roce 1000 biskupství v nedalekém Kolobřehu a zavedl šíření křesťanství.

Poprvé je Białogard zmíněn v kronice Galla Anonyma jako bohaté a populačně rozsáhlé hradiště uprostřed Pomořanska, známé také jako slavné královské město zvané bílé (Alba Regia). Město v roce 1107 dobyl Boleslav III. Opolský. Na pozvání Boleslava III. Křivoústého a jeho vazala Vartislava I. Pomořanského přišel v roce 1124 s misií do Pomořanska biskup Ota z Bamberku; Białogard byl mimo jiné jedním z míst, která navštívil. Ve 12. století byl Białogard sídlem místního správce (kastelána).

Během pozdního středověku se pro oblast okolo města vžil název Kašubsko.^[6] Białogard se rychle rozvíjel jako významné hospodářské centruim Pomořanského knížectví, k čemuž přispělo udělení lübeckého městského práva vévodou Bohuslavem IV. v roce 1299. V roce 1307 město získalo tržní právo,^[7] roku 1386 se pak Białogard stal členem Hanzy. Vévoda Wartislav IV. si roku 1315 zvolil Białogard za své hlavní sídlo. Ve 15. století došlo ke vzájemným sporům s nedalekým městem Świdwin, které vyvrcholily v roce 1469 bitvou mezi oběma městy. U příležitosti pětistého výročí této události se v poválečném Polsku, z iniciativy polského spisovatele a nakladatele Leona Zdanowicze, uskutečnila mezi obyvateli rekonstrukce této bitvy. Rekonstrukce se od té doby koná každoročně jako místní tradice.^[7] V důsledku feudálního rozdělení Pomořanska byl Białogard od roku 1295 součástí Pomořanska-Wolgastu a od roku 1368 náležel k Słupskému knížectví, které bylo lénem polské koruny. V roce 1478 došlo ke sjednocení Pomořanska pod vládou vévody Bohuslawa X. Po roce 1569 náležel Białogard k Pomořansku-Štětínsku a později opět ke sjednocenému Pomořanskému vévodství pod navládou Bohuslava XIV., posledního pomořanského vévody.

V této době došlo k rozkvětu místních řemsel a obchodu.^[7] Roku 1534 zde vznikl cech pekařů, v roce 1580 následovaly cechy řezbářů a soukeníků. Po náboženské reformaci přijal Białogard v roce 1534 protestantské vyznání. V průběhu třicetileté války bylo město vydrancováno vojsky Svaté říše římské i Švédska. Po smrti posledního pomořanského vévody v roce 1637 a v důsledku války bylo knížectví rozděleno mezi Švédsko a Braniborsko-Prusko. Město, tehdy známé jako Belgard, spolu s celým Zadním Pomořanskem připadlo roku 1653 Braniborsku a od roku 1701 se stalo součástí Pruského království. Roku 1724 byl Belgard ustanoven sídlem okresní správy v Pomořanské provincii, a po správní reorganizaci v roce 1815 se stal okresním městem okresu Landkreis Belgard (Belgardský okres).

První poštovní úřad zde byl otevřen roku 1825. Roku 1858 byla dokončena výstavba železniční trati spojující město s městy Koszalin a Świdwin, roku 1878 pak byla trať prodloužena do Stargardu a Szczecinku. Roku 1871 se Belgard stal součástí nově vzniklého Německého císařství.

Za druhé světové války provozovali Němci ve městě pobočný pracovní tábor nacistického vězení v Koszalinu.^[8] V únoru 1945 městem prošly tzv. pochody smrti spojeneckých válečných zajatců z táborů Stalag Luft IV a Stalag XX-B, organizované Němci. V posledních válečných týdnech bylo město dne 4. března 1945 obsazeno Rudou armádou. Podle ustanovení postupimské konference bylo město po válce znovu připojeno k Polsku.

Během 2. poloviny 20. století se Białogard stal okresním městem ve Štětínském vojvodství, později byl začleněn do Koszalinského vojvodství, dnes administrativně leží v rámci Západopomořanského vojvodství. Do 90. let byly v místních kasárnách umístněny tři jednotky Severní skupiny sil sovětské armády. V roce 1999 bylo za účasti polského prezidenta Aleksandra Kwaśniewského, jenž se v Białogardu narodil, slavnostně připomenuto 700. výročí udělení městských práv.^[7]

Ve vojvodském rejstříku památek jsou zapsány následující památky:

• Farní kostel Narození Panny Marie – gotický, z roku 1310. Římskokatolický, náleží k białogardskému děkanátu, diecézi koszalińsko-kołobřežské, provincii štětínsko-kamieńské.
• Pobočný kostel sv. Jiří, ulice Świdwińska – postaven přibližně ve 14. století na základech staré pohanské svatyně. Původně sloužil jako kaple a útulek pro malomocné, nacházející se za městskými hradbami. Přestavěn v 15. a 16. století. Cihlová stavba s gotickými prvky, obdélníkového půdorysu. Kostel byl opakovaně poškozen požáry. V roce 1858 prošel rozsáhlou rekonstrukcí a přestavbou. Současná podoba pochází z přelomu 19. a 20. století. Dnes jde o pobočný římskokatolický kostel, náležející k evangelicko-augsburské farnosti Ježíše Dobrého Pastýře v Koszalinu, diecéze pomořansko-velkopolské.
• Bývalý evangelický hřbitov, ulice Szpitalna – z 19. století.
• Pozůstatky městských hradeb, ulice Matejki – ze 14./15. století.
• Brána Wysoka, též Połczyńska, ulice Grottgera – postavena spolu s městskými hradbami počátkem 14. století. Cihlová stavba na kamenných základech má obdélníkový půdorys a dvě podlaží; dolní část tvoří lomený průjezd, horní část zdobí tři dvoudílné niky s okénky a kružbový vlys, zastřešena je valbovou střechou. Jde o jedinou dochovanou z původně dvou bran. Do konce 19. století sloužila jako městské vězení a obydlí dozorce. Později byla užívána Regionálním muzeem.
• Zámecké sklepení, ulice Płowiecka 3 – z 18. století.
• Radnice, náměstí Wolności 5 – z první poloviny 19. století.
• Budova sýpky, dnes sklad, ulice Piłsudskiego 25 – hrázděno-zděná stavba z konce 18. století, od poloviny 19. století průmyslový objekt.
• Dům se dvěma dvorními přístavbami, ulice Najświętszej Marii Panny 3 – z roku 1880.
• Dům, dnes sídlo banky PKO, náměstí Wolności 17 – z roku 1910.

Na území Białogardu se nachází podzóna Kostřyňsko-Slubické speciální ekonomické zóny. Ve třetím čtvrtletí roku 2012 bylo v Białogardu evidováno 1989 registrovaných nezaměstnaných.

V roce 2016 činily skutečné výdaje rozpočtu obce 93,2 milionu zlotých a příjmy rozpočtu 92,5 milionu zlotých. Závazky samosprávy (veřejný dluh) k 31. prosinci 2016 dosahovaly 22 milionů zlotých, což představovalo 23,7 % příjmů obyvatel.^[9]

V Białogardu se nachází závod na výrobu lepených desek,^[10] v lokálním podniku Rolimpex probíhá výroba v sektoru obilovin a trav.^[11] Místní obilnářsko-mlýnský závod se specializuje na produkci pšeničné a žitné mouky. Ve městě se nachází okresní nemocnice se šesti odděleními.^[12]

Białogardem prochází vojvodská silnice č. 163 z Kolobřehu do Wałcze a ze severu bývalá vojvodská silnice č. 166, která slouží jako východní obchvat města. V plánu je výstavba severního obchvatu města,^[13] který by ovšem zatížil ulice Połczyńska a Kołobrzeska.

Město má funkční autobusovou dopravu provozovanou společností ZKM Białogard a několika soukromými dopravními firmami. Zajišťuje přepravu po městě a zajíždí též do okolních obcí.

V místní železniční stanici Białogard se kříží dvě jednokolejné, elektrifikované železniční tratě: trať č. 202 Gdańsk – Stargard a trať č. 404 Szczecinek – Kołobrzeg. Až do 90. let 20. století byl Białogard rovněž koncovou stanicí dvou tratí úzkorozchodné železnice, tzv. Białogardské příměstské dráhy, která v současnosti není v provozu.

• Otto Busse (1867–1922), německý patolog
• Erika Fuchs (1906–2005), německá překladatelka (Kačer Donald)
• Czesław Niemen (1939–2004), zpěvák, textař
• Leonore Siegele-Wenschkewitz (1944–1999), historik
• Hraběnka Anna Marie Komorowská (* 1946), šlechtična, matka Královny Matyldy Belgické
• Andrzej Wasilewicz (1951–2016), herec a režisér
• Aleksander Kwaśniewski (* 1954), novinář, polský prezident v letech 1995–2005
• Dariusz Szubert (* 1970), fotbalista
• Dariusz Białkowski (* 1970), závodní kanoista
• Zbigniew Baranowski (* 1991), volnostylař

• Aknīste, Lotyšsko (1999)
• Albano Laziale, Itálie (2004)
• Binz, Německo (2002)
• Caracal, Rumunsko (2007)
• Gnosjö, Švédsko (2003)
• Maardu, Estonsko (2004)
• Montana, Bulharsko (2014)
• Olen, Belgie (2004)
• Teterow, Německo (1970)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Białogard na polské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Białogard na Wikimedia Commons