Dlouhokřídlí

Jak číst taxoboxDlouhokřídlí
alternativní popis obrázku chybí
Příklady zástupců
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řáddlouhokřídlí (Charadriiformes)
Huxley, 1867
Podřády

Viz text.

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dlouhokřídlí (Charadriiformes) je početný řád různě velkých ptáků, kteří jsou většinou spojováni se sladkovodním a mořským vodním prostředím,[1] avšak osidlují rozmanitá stanoviště – některé druhy žijí na otevřeném moři, jiné u moře, v močálech, pouštích a pár druhů obývá husté lesy. Vyskytují se na celém světě včetně Arktidy a Antarktidy.

Charakteristika

Vzhledem k extrémně různorodým biotopům, které dlouhokřídlí obývají, a jejich adaptacím na ně, je hledání společných znaků dlouhokřídlých omezeno na několik anatomických detailů lebky.[2][3] Po pěvcích jsou dlouhokřídlí nejrozmanitějším řádem ptáků s nejméně 390 druhy.[4]

Živí se převážně bezobratlými nebo jinými drobnými živočichy. Některé druhy alkovitých požírají hlavně ryby. Zatímco některé druhy jsou tažné, jiné žijí usedavě. Jedni z rekordních dálkových migrantů patří právě mezi dlouhokřídlé (rybák dlouhoocasý, břehouš rudý). Váha dlouhokřídlých se pohybuje mezi 25–2000 g, velikost mezi 12 až 75 cm.[2][3]

Křídla mají většinou 11 letek, 10. letka bývá nejdelší. Většinou je přítomno 12 rýdovacích per. Krky dlouhokřídlých bývají dlouhé s 15–16 krčními obratli. Nohy bývají tenké a dlouhé. Zadní prst je typicky malý nebo nepřítomný, u ostnákovitých je extrémně prodloužený. K pelichání typicky dochází dvakrát ročně, někteří ostnákovití a alkovití během pelichání ztrácí schopnost letu. Mláďata bývají nekrmivá (prekociální) a nidifugní (hnízdo opouští krátce po narození).[3] Většinou nejsou příliš závislá na rodičích[3] (i zde se najdou výjimky, jako u pobřežníka, jehož mláďata zůstávají na hnízdě a vyžadují výkrm rodiči i po tahu[5][6]). Ptáčata se rodí obalena prachovým peřím, které bývá skvrnité či proužkované, aby co nejlépe splynulo s okolním prostředím.[3]

Systematika

Evoluce

Evoluční počátky dlouhokřídlých nejsou dost dobře vyjasněny, což zapříčiňuje hlavně nedostatek fosilních nálezů. Fragmentární pozůstatky malých kostí prvních ptáků, které připomínají dlouhokřídlé, je navíc problematické zařadit do konkrétní skupiny ptáků. Nejstarší fosilie, které lze bezpečně považovat za dlouhokřídlé, pocházejí z raného eocénu, tedy z doby před asi 50–55 miliony lety.[7] Genetická studie z roku 2022 umisťuje původ dlouhokřídlých do středního paleocénu, tedy přibližně do doby před 60 miliony lety.[8]

Tradiční rozdělení

Skupinka jespáků rudokrkých (Austrálie)

Charadriiformes, vědecký název pro dlouhokřídlé, dříve označoval řád bahňáků. Současný řád dlouhokřídlých vznikl sloučením původních dlouhokřídlých (Lariformes), alek (Alciformes) a bahňáků (Charadriiformes). Tedy nově vzniklá skupina používá vědecký název jednoho původního řádu a český druhého, čímž občas vznikají omyly.

Řád se tradičně rozděloval do následujících podřádů:

Moderní rozdělení

Poslední výzkumy fylogeneze dlouhokřídlých, založené na analýze mitochondriální a jaderné DNA, prokazují monofyletický původ této skupiny. V moderním pojetí se dlouhokřídlí dělí na tři výrazně geneticky odlišené klady s následujícími čeleděmi:[9][10][8]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Bird families of the world. Příprava vydání C. J. O. Harrison, Peter Hutchison, Joop Van Der Liet, Juliet Grindle. New York: Abrams, 1978. 274 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8109-0706-5. S. 93. (anglicky) 
  2. ↑ a b GRZIMEK, Bernhard, et al. Grzimek's animal life encyclopedia, Volume 9: Birds II. Detroit: Gale, 2003. ISBN 9780787657857. OCLC 745926526 S. 101–105. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e HIGGINS, P. J.; DAVIES, S. J. J. F, 1996. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds: Volume 3, Snipe to pigeons. Svazek 3. Melbourne: Oxford University Press. ISBN 978-0195530704. S. 648–649. (anglicky) 
  4. ↑ Orders of Birds. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v15.2 [cit. 2025-04-01]. Dostupné online. 
  5. ↑ TAYEFEH, Farhad H.; ZAKARIA, Mohamed; MARCHI, Giuseppe De. Breeding Biology of the Crab Plover ( Dromas ardeola ) on the Mond Islands, Northern Persian Gulf, Iran. Waterbirds. 2013-12, roč. 36, čís. 4, s. 448–462. Dostupné online [cit. 2025-04-30]. ISSN 1524-4695. doi:10.1675/063.036.0402. (anglicky) 
  6. ↑ HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. S. 222–223. (anglicky) 
  7. ↑ MAYR, Gerald; KITCHENER, Andrew C. Early Eocene fossils elucidate the evolutionary history of the Charadriiformes (shorebirds and allies). Journal of Paleontology. 2023-07, roč. 97, čís. 4, s. 941–955. Dostupné online [cit. 2025-04-01]. ISSN 0022-3360. doi:10.1017/jpa.2023.51. (anglicky) 
  8. ↑ a b c ČERNÝ, David; NATALE, Rossy. Comprehensive taxon sampling and vetted fossils help clarify the time tree of shorebirds (Aves, Charadriiformes).Chybí název periodika! 2021-07-16 [cit. 2022-02-12]. doi:10.1101/2021.07.15.452585. (anglicky) 
  9. ↑ GIBSON, Rosemary; BAKER, Allan. Multiple gene sequences resolve phylogenetic relationships in the shorebird suborder Scolopaci (Aves: Charadriiformes). S. 66–72. Molecular Phylogenetics and Evolution [online]. 2012-07-01 [cit. 2022-02-12]. Roč. 64, čís. 1, s. 66–72. doi:10.1016/j.ympev.2012.03.008. (anglicky) 
  10. ↑ BAKER, Allan J; PEREIRA, Sérgio L; PATON, Tara A. Phylogenetic relationships and divergence times of Charadriiformes genera: multigene evidence for the Cretaceous origin of at least 14 clades of shorebirds. S. 205–210. Biology Letters [online]. 2007-04-22 [cit. 2022-02-12]. Roč. 3, čís. 2, s. 205–210. doi:10.1098/rsbl.2006.0606. (anglicky) 

Literatura

  • ELPHICK, Jonathan, 2019. The handbook of bird families. London: Natural History Museum. OCLC 1028614864 (anglicky) 
  • HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. (anglicky) 
  • PIERSMA, Theunis; ENS, Bruno; ZWARTS, Leo. Shorebirds: An illustrated Behavioural Ecology. Netherlands: KNNV Uitgeverij, 2004. ISBN 9050111920. (anglicky) 

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.