Dagmar Průchová

Dagmar Průchová
Rodné jméno	Dagmara Prosserová
Narození	11. března 1937 Praha Československo Československo
Úmrtí	3. října 2015 (ve věku 78 let) Praha Česko Česko
Povolání	filmová režisérka, dokumentaristka a scenáristka
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Dagmar Průchová rozená Dagmara Prosserová^[1] (11. března 1937 Praha – 3. října 2015 Praha)^[2] byla česká filmová režisérka, scenáristka a dokumentaristka zabývající se totalitním obdobím nebo portréty osobností.

Narodila se 11. března 1937 v Praze. Její matka byla zatčena komunistickým režimem, což vedlo k tomu, že prošla jako dvanáctiletá vyšetřovací vazbou. Matka měla návrh na trest smrti, ale byla odsouzena na 24 let vězení a nakonec strávila téměř 10 let ve vazbě.^[2] S matkou ve vězení a otcem v emigraci v Anglii se v roce 1955 nedostala z politických důvodů na pražskou DAMU. Po ročním kurzu pro instruktory lidové kinematografie mimořádně studovala dramaturgii na FAMU.^[1]

V letech 1959–1962 působila v Československé televizi. Od roku 1960 jako stálá externistka v pozici scenáristky a režisérky v produkci TV pořadů o filmu a medailonů herců např. Pozor, natáčíme, kamera!. Následně, opět z politických důvodů, pracovala jako pomocnice v kuchyni a prodavačka v bufetech. Příležitostně psala scénáře filmů pro zahraničí o barokních umělcích. V letech 1964–1990 se znovu vrátila do ČST jako asistentka režie, pomocná režisérka a scenáristka.^[1]

V roce 1990 získala Tvůrčí prémii Českého literárního fondu (ČLF) za trezorový film Poselství, který natočila v roce 1973. Další tvůrčí prémii ČLF obdržela také za filmy Nesmíš plakat (1990), S nadějí, důvěrou a láskou (1990) a Na očích páska, v ruce váhy (1992).^[3]

Film Nesmíš plakat z roku 1990 veřejnosti ukázal do té doby neznámé téma matek a dětí v komunistických vězeních. Do filmu si vybrala bývalé politické vězeňkyně, které byly uvězněny přesto, že se ničím neprovinily. Film nebylo snadné prosadit do vysílání, protože ho tehdejší ředitel televize nechtěl pustit před blížícími se volbami. Kameraman však snímek do televize odnesl. Pustili si jej zaměstnanci, kteří oznámili, že půjdou do stávky, pokud snímek nepůjde před volbami do vysílání. Film Nesmíš plakat se tak objevil na obrazovkách ještě před volbami a vzbudil vášnivé reakce – režisérce psali mladí komunisté, že vystupují ze strany, protože nevěděli čeho se strana dopouštěla, zároveň však nacházela v poštovní schránce různé výhrůžky.^[4]

Od roku 1990 natočila Dagmar Průchová sedmnáct dokumentárních filmů. Jejím posledním filmem byl film Na cestě z roku 2011, v němž přiblížila práci akademického malíře a restaurátora Václava Špaleho.^[2]

Zemřela po těžké nemoci ve věku 78 let 3. října 2015 v Praze.^[2][3]

• 1996 – Čestné uznání Českého filmového a televizního svazu Fites za film Milan Kňažko
• 1996 – Čestné uznání na cenách Trilobit
• 1997 – Cena Vox Humana za film Irma aneb malá historie velkých dějin

• Dagmar Průchová v Česko-Slovenské filmové databázi
• Dokumentaristka Dagmar Průchová: Nemohla bych milovat lidi, kdybych se provinila – rozhovor pro Denik.cz (2015-06-15)