Eduardo Gageiro

Eduardo Gageiro
Narození16. února 1935
Sacavém
Úmrtí4. června 2025 (ve věku 90 let)
Lisabon
Povolánífotograf
Oceněníkomandér Řádu prince Jindřicha
rytíř Řádu Leopolda II.
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Festa do Avante!, slavnost deníku Avante!, oficiálního orgánu Komunistické strany Portugalska. Vydání slavnosti z roku 2014, čtyřicet let po Revoluci z 25. dubna 1974 (Revoluci karafiátů). Výstava fotografií Eduarda Gageira s názvem „40 fotografií ke 40. výročí 25. dubna“.

Eduardo Gageiro (16. února 1935 – 4. června 2025)[1] byl portugalský fotograf a fotoreportér.[2]

Začátky

Gageiro se začal zajímat o fotografování již v raném věku, když pracoval v továrně Sacavém, a život jejích dělníků se stal námětem jeho raných snímků. Jeho první publikovaná fotografie se objevila na titulní straně lisabonských novin Diário de Notícias, když bylo Gageirovi dvanáct let.[3]

Fotografická kariéra

Svou fotožurnalistickou kariéru začal v Diário Ilustrado, později pracoval pro Vida Ribatejana, než se v roce 1957 připojil k týdeníku O Século. Později pracoval pro noviny Eva a také redigoval Sábado. I v pozdějším věku pokračoval ve spolupráci s různými publikacemi a tiskovými agenturami, zejména s portugalskou tiskovou agenturou Portuguese Associated Press.[4]

Kromě své fotoreportérské práce vytvořil Gageiro několik fotoknih, často ve spolupráci s významnými portugalskými spisovateli. Pracoval na Gente (1971), s José Cardoso Piresem (jehož úvod poskytuje jedno z prvních a nejostřejších hodnocení Gageirovy práce), na Lisboa Operária (1994), s Davidem Mourão-Ferreira a na Olhares (1999) s Antóniem Lobo Antunesem. Jeho kniha Lisboa no Cais da Memória (2003) reprodukuje některé klíčové obrazy z těchto děl a lze ji považovat za antologii jeho tvorby o Lisabonu.

Gageiro se dočkal celosvětové publicity své práce, když fotografoval události související s masakrem v Mnichově, ke kterému došlo na olympijských hrách v roce 1972. Byl také jedním z hlavních fotografů událostí kolem Karafiátové revoluce v roce 1974, spolu s Alfredem Cunhou, například na snímku pořízeném v ústředí PIDE (portugalské tajné policie), kde zachytil mladého vojáka, jak sundává portrét bývalého diktátora Salazara. Gageiro byl také oficiálním fotografem během prezidentství Ramalha Eanese.[5]

Cestování a ceny

Gageiro fotografoval po celém světě, včetně Kuby, kde mu vláda Fidela Castra dovolila pracovat s malými omezeními, a Východního Timoru, kam cestoval, aby dokumentoval život v období bezprostředně po získání nezávislosti.

Svou první fotografickou cenu získal v roce 1955. Poté získal více než 300 cen po celém světě. V roce 2005 získal první cenu na 11. mezinárodní fotografické výstavě v Číně, největší fotografické soutěži na světě.

Vliv

Gageirova práce je podobná tvorbě poválečných francouzských fotografů Henriho Cartier-Bressona, Roberta Doisneaua a Willyho Ronise. V jeho rozsáhlé tvorbě se opakují peripetie každodenního života v celé jeho monotónnosti a historické souvislosti. To neznamená, že Gageirovy snímky jsou pouze přesnými momentkami, rozhodující okamžik, který se snaží zachytit, je často jemně komponován a jemně vyvážen. Věrný této tradici pracoval Gageiro výhradně v černobílém provedení.

Jorge Pedro Sousa ve své diplomové práci o dějinách fotožurnalistiky v Portugalsku charakterizoval Gageirovu fotografickou praxi stejnou „esteticko-kompoziční kvalitou, lidskou hodnotou a dramatickou formou“, kterou lze nalézt i u Williama Eugena Smitha a Henriho Cartier-Bressona.[6]

Fotobibliografie

Podle zdroje:[7]

  • Gente (1971), text: José Cardoso Pires
  • Mulher (1978), text: Maria Velho da Costa
  • O Sol, o Muro, o Mar (1984), text: Sophia de Mello Breyner Andresen
  • China: a contra revolução tranquila (1985), Cáceres Monteiro
  • Mulher (1988), text: Maria Judite de Carvalho
  • Estas Crianças Aqui (1988), text: Maria Rosa Colaço
  • Alentejo: Relógio de Sol (1988), text: Miguela Torgy
  • Lisboa Operária (1994), text: Davida Mourão-Ferreira
  • Revelações (1996), text: Mário Soares a Nuno Brederode Santos
  • Évora: Património da Humanidade (1997), text: José Saramago
  • Fotos de Abril (1999), s texty od 25 autorů
  • Olhares (1999), text: António Lobo Antunes
  • Timor - No Amanhecer da Esperança (2000), text: 6 autorů
  • A Fábrica e Sacavém (2003), text: od tří autorů
  • Lisboa no Cais da Memória (2003), text: Jorge Sampaio a António Valdemar
  • Fé - Olhares Sobre o Sagrado (2004), text: José Mattoso
  • Silêncios (2008), text: Lídie Jorge
  • Lisboa Amarga e Doce (2012), text: António Costa a Baptista-Bastos
  • Lisabon, Tejo a Tudo (2012)
  • Liberdade (2013)
  • Tudo Isto É Fado (2014)

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eduardo Gageiro na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Morreu Eduardo Gageiro, fotojornalista da realidade do país e do 25 de Abril, aos 90 anos portugalsky
  2. ↑ Eduardo Gageiro Biography (Portuguese)
  3. ↑ Expresso. Acesso em 12-11-2017 [online]. [cit. 2019-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 November 2017. 
  4. ↑ Eduardo Gageiro: Retratos com História, NCultura, 28 September 2017 (Portuguese)
  5. ↑ Eduardo Gageiro, Rapaz de Sacavém, Fotógrafo do Mundo, Câmara Municipal de Loures portugalsky
  6. ↑ A history of Photography March 2007/https://web.archive.org/web/20070319210301/http://ubista.ubi.pt/~comum/sousa-jorge-pedro-historia_fotojorn1.htm Archivováno 19. 3. 2007 na Wayback Machine. portugalsky
  7. ↑ Eduardo Gageiro Bibliography portugalsky

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.