Grumman F6F Hellcat

F6F Hellcat
Určenístíhací letoun
PůvodSpojené státy americké
VýrobceGrumman
První let26. června 1942
Zařazeno1943
Vyřazeno1956 (USN)
1960 (Uruguay)[1]
UživatelAmerické námořnictvo
Námořní pěchota
Royal Navy
Francouzské námořnictvo
Výroba1942-45
Vyrobeno kusů12 275[2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Grumman F6F Hellcat byl americký palubní stíhací letoun zkonstruovaný v roce 1942 společností Grumman. Poprvé vzlétl v roce 1942. V letech 1942–1945 bylo vyrobeno celkem 12 275 kusů. Hellcat je neúspěšnějším stíhacím letounem druhé světové války v Tichomoří. Jeho poměr vítězství a ztrát dosáhl 19:1. Americké námořnictvo jej vyřadilo roku 1956.[3] Dále je provozovaly ozbrojené síly Argentiny, Francie, Paraguaye, Uruguaye a Velké Británie.

Vývoj

Prototyp XF6F-1

Při vývoji F6F Hellcat společnost Grumman vycházela ze svých zkušeností s typem F4F Wildcat. Původně zamýšlela inovaci tohoto stroje, avšak nakonec se rozhodla pro zcela novou konstrukci letounu.

První let prototypu XF6F-1 (sériové číslo 02981) se uskutečnil 26. června 1942 z továrního letiště Grummanu na Long Islandu. Stroj zalétával zkušební šéfpilot společnosti Grumman Robert Leicester Hall. Let trval 25 minut. Ukázalo se, že výkon motoru Wright R-2600 je nedostačující, a proto byl nahrazen výkonnějším Pratt & Whitney R-2800. Označení prototypu se změnilo na XF6F-3. Bob Hall s upraveným prototypem poprvé vzlétl 30. července 1942, ale již 17. srpna 1942 s ním havaroval v lokalitě Crane’s Farm na Long Islandu. Letoun byl středně těžce poškozen a Hall vážně zraněn. Po opravě pokračoval ve zkouškách a byl upraven na verzi XF6F-4. Druhý prototyp měl sériové číslo 02982.[3]

Ještě v roce 1942 začala sériová výroba. V roce 1943 začaly být Hellcaty vyzbrojovány americké letadlové lodě. Stroje byly neustále zdokonalovány, byla rovněž postavena noční stíhací verze vybavená radarem či průzkumná verze s fotografickým přístrojem. Některé letouny byly za Korejské války přestavěny na bezpilotní létající bomby (F6F-5K). Celkem bylo vyrobeno 12 275 strojů. Všechny vyrobil závod Grummanu v Bethpage. Byl to největší počet letadel jednoho typu vyrobených v jediné továrně.[3]

Bojové nasazení

F6F na USS Yorktown (CV-10)
F6F na letadlové lodi USS Enterprise (CV-6)
Letouny F6F na lodi USS Yorktown, foto: Charles Kerlee, 1943

Letouny Grumman F6F Hellcat se spolu se stroji F4U Corsair získaly v leteckých soubojích na moři dominantní postavení. Hellcatům byly v Tichomoří přiznány 3/4 všech sestřelů nepřátelských letadel (v různých pramenech se udává buď 5 155 až 5 163 sestřelů[4] japonských letounů), létalo na něm 305 leteckých es a nejúspěšnějším z nich byl David McCampbell, jenž se se svojí "Minsi" a "Minsi III" stal během 5 měsíců nejúspěšnějším stíhačem amerického námořnictva s 34 potvrzenými sestřely. Ačkoliv byl Hellcat dvakrát těžší než Zero, vyrovnával to silnou výzbrojí, robustní konstrukcí, dobrou pasivní ochranou pilota i nádrží a konečně propracovanou taktikou nasazení. Díky Hellcatům se vojenská situace v Tichomoří obrátila. Letouny F6F ničily japonské stroje ve velkém, při 66 530 bojových letech sestřelily až 6 153 letounů při ztrátě 270 ve vzdušných soubojích, poměr sestřelů tak byl 19,1 ku 1 ve prospěch pilotů Hellcatů.[4] Jedna z bitev v Pacifiku dokonce dostala název „Velké střílení krocanů u Marian“. Díky dobrým zkušenostem si 1100 strojů odebralo Spojené království v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu. Sloužily na letadlových lodích i pozemních základnách Royal Navy. Po druhé světové válce si letouny zakoupila Francie, která je použila v bojích nad Indočínou, Argentina a letectvo Uruguaye, které Hellcaty vyřadilo až v roce 1961.

Uživatelé

(Údaje dle publikace Grumman Aircraft since 1929.[2])

Specifikace (F6F-5)

Třípohledový nákres.
Třípohledový nákres.

Údaje dle[2]

Technické údaje

Výkony

  • Maximální rychlost: 611 km/h ve výši 7 130 m
  • Cestovní rychlost: 270 km/h
  • Stoupavost: 15,1 m/s
  • Dostup: 11 370 m
  • Dolet: 1 520 km
  • Maximální dolet: 2 180 km

Výzbroj

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Údaj platí při standardní vzletové hmotnosti.
  2. ↑ Platí při standardní vzletové hmotnosti a maximálním výkonu.
  3. ↑ Noční stíhací subvarianta F6F-5N měla v pozdějších sériích vnitřní zbraň v křídle nahrazenu kanónem ráže 20 mm.
  4. ↑ Stroje z rané produkce nesly závěsníky pouze pod trupem a pravou polovinou křídla, stejně jako varianta F6F-3. Na podtrupovém závěsníku mohla být alternativně nesena odhazovatelná přídavná nádrž s kapacitou 150 amerických galonů (567,8 l) paliva.

Reference

  1. ↑ "Uruguayan Navy." Archivováno 11. 6. 2011 na Wayback Machine. aeroflight. Retrieved: 27 May 2012.
  2. ↑ a b c FRANCILLON, René J. Grumman Aircraft since 1929. London: Putnam Aeronautical Books, 1989. ISBN 0-85177-835-6. Kapitola Grumman F6F Hellcat, s. 194–221. (anglicky) 
  3. ↑ a b c SWOPES, Brian. 26 June 1942 [online]. This Day in Aviation, 2025-06-26 [cit. 2025-06-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b OPNAV-P-23V NO. A129 NAVAL AVIATION COMBAT STATISTICS WORLD WAR II [online]. OFFICE OF NAVAL INTELLIGENCE OFFICE OF THE CHIEF OF NAVAL OPERATIONS NAVY DEPARTMENT WASHINGTON, D. C., 1946-06-17 [cit. 2022-08-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-01-13. (anglicky) 

Literatura

  • Grumman F6F Hellcat — Pilot’s Flight Operating Instructions
  • Charles A. Mendenhall, Gallant Grummans in World War II, ISBN 0-87938-177-9
  • A. Jarski, W. Pajdosz, F6F Hellcat, Monografie Lotnicze, ISBN 83-86208-05-8
  • Časopis Letectví & Kosmonautika
  • VÁLKA, Zbyněk. Stíhací letadla 1939-45/USA-Japonsko. Olomouc: Votobia, 1996. 88 s. ISBN 80-7198-091-9. 
  • SCHMID, Jaroslav, Letadla 1939-45 Stíhací a bombardovací letadla USA, nakl. Fraus Plzeň, 1992 (2. vyd.) ISBN 80-85784-01-7

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.