Hedwig Conrad-Martiusová

Hedwig Conrad-Martiusová (27. února 1888 Berlín – 15. února 1966 Starnberg) byla německá filozofka a spisovatelka. Zastávala názor, že Husserlova pozdější transcendentálně-idealistická fenomenologie nezohlednila fenomén reálného a vyvinula vlastní teorii, kterou nazvala „ontologická fenomenologie“.

Byla dcerou profesora medicíny Friedricha Martia a jeho manželky Marthy. Její otec vedl univerzitní nemocnici v Rostocku, byl zakladatelem moderního ústavního výzkumu. Po absolvování střední školy u Helene Lange, která v Berlíně zřídila středoškolské kurzy pro dívky, byla Hedwig Martiusová jednou z prvních žen v Německu, které začaly studovat na univerzitě.

Nejprve studovala literaturu a historii v Rostocku a Freiburgu, poté od ročníku 1909/1910 filozofii v Mnichově, u Moritze Geigera. V zimním semestru 1911/1912 přešla na univerzitu v Göttingenu, kde byla přijata do Husserlova okruhu studentů.

Po krátké době převzala vedení nově založené „Filozofické společnosti v Göttingenu“. Kromě Theodora Conrada, zakladatele Filosofické společnosti a synovce Theodora Lippse, do této skupiny, která byla později nazvána „Mnichovská-Göttingerova fenomenologická škola“, patřili Winthrop Bell, Jean Hering, Fritz Kaufmann, Alexandre Koyré, Hans Lipps, Edith Steinová, Dietrich von Hildebrand a Alfred von Sybel.

Po získání doktorátu v roce 1912 se provdala za Theodora Conrada a přestěhovala se s ním do jeho rodného města Bergzabern, kde měli ovocný sad. Během první světové války se kolem Conradů vytvořila menší skupina, která svým obsahem vycházela z Adolfa Reinacha a až do konce 20. let 20. století se pravidelně scházela v domě Conradových (odtud „Bergzabernský kruh“). Až v roce 1937 se manželé přestěhovali do Mnichova. Vědecká práce jí byla dočasně ztížena částečným zákazem publikování, vydaným národními socialisty, kvůli židovskému prarodičovi ze strany její matky.^[1]

Po druhé světové válce se Hedwig Conrad-Martiusová mohla opět věnovat filozofii. V roce 1949 se v Mnichově stala lektorkou přírodní filozofie a v roce 1955 čestnou profesorkou. V roce 1958 jí byl udělen Spolkový kříž za zásluhy.[

Část její soukromé knihovny je nyní v Bavorské státní knihovně v Mnichově.^[2]

• Die erkenntnistheoretischen Grundlagen des Positivismus. Bergzabern 1920.
• Metaphysische Gespräche. Halle 1921.
• Realontologie. In: Jahrbuch für Philosophie und Phänomenologische Forschung. 6, 1923, S. 159–333.
• Zur Ontologie und Erscheinungslehre der realen Außenwelt. Verbunden mit einer Kritik positivistischer Theorien. In: Jahrbuch für Philosophie und phänomenologische Forschung. 3, 1916.
• Die „Seele“ der Pflanze. Biologisch-ontologische Betrachtungen. Breslau 1934.
• Physik und Metaphysik. In: Hochland. 37, 1940, S. 231–243.
• Abstammungslehre. München 1949 (Ursprünglich unter dem Titel „Ursprung und Aufbau des lebendigen Kosmos“ erschienen, Kosmos 1938).
• Der Selbstaufbau der Natur. Entelechien und Energien. Hamburg 1944.
• Bios und Psyche. Hamburg 1949.
• Das Lebendige, Die Endlichkeit der Welt, Der Mensch. Drei Dispute, München 1951.
• Die Zeit. München 1954.
• Utopien der Menschenzüchtung. Der Sozialdarwinismus und seine Folgen. München 1955.
• Das Sein. München 1957.
• Der Raum. München 1958.
• Die Geistseele des Menschen. München 1960.
• Schriften zur Philosophie. 3 Bände. Im Einverständnis mit der Verfasserin herausgegeben von Eberhard Avé-Lallemant. München 1963–1965.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hedwig Conrad-Martius na německé Wikipedii.