Jerzy Hryniewski

Jerzy Hryniewski
Rodné jméno	Mikołaj Dolanowski
Narození	29. prosince 1895 Vilshanka
Úmrtí	15. března 1978 (ve věku 82 let) Londýn
Místo pohřbení	South Ealing Cemetery
Povolání	politik
Ocenění	Zlatý záslužný kříž (1929) Kříž nezávislosti (1931) velkodůstojník Řádu znovuzrozeného Polska (1935) velkokříž Řádu znovuzrozeného Polska (1978) medaile Desetiletí znovuzískané nezávislosti … více na Wikidatech
Politická strana	Bezpartijní blok pro spolupráci s vládou
Nábož. vyznání	katolicismus
Funkce	poslanec Sejmu druhé Polské republiky
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jerzy Hryniewski, rodným jménem Mikołaj Dolanowski^[1] (29. prosince 1895 Olszanka – 15. března 1978 Londýn) byl polský politik, předseda polské exilové vlády od 18. ledna do 13. května 1954.

Narodil se v ruském záboru Polska ve statkářské rodině. Vystudoval gymnázium v Oděse, poté studoval na Právnické fakultě Oděské univerzity. Od listopadu 1918 do února 1920 byl členem tajné Polské vojenské organizace (Polska Organizacja Wojskowa). Pracoval pro ni v Kyjevě a Oděse. Bojoval v jejích řadách i v polsko-sovětské válce, 11. září 1920 byl raněn při sabotážní akci u Terespolulu, poté byl styčným důstojníkem rumunské armády a vedoucím pobočky druhé divize vrchního velitelského štábu v Kišiněvě. Dne 1. února 1921 byl převelen do zálohy, 1. června 1923 byl povýšen na podporučíka pěchoty.^[2]

Od roku 1921 pracoval ve varšavské firmě Orient jako právní poradce a později jako předseda správní rady společnosti. V roce 1924 se stal zaměstnancem ministerstva dopravy a roku 1926 vedoucím sekretariátu ministra. V letech 1928–1932 zastával funkci generálního tajemníka Nestranického bloku pro spolupráci s vládou, což byla klíčová politická síla nového sanačního režimu. V roce 1930 byl zvolen poslancem Sejmu, mandát držel až do roku 1935.^[3] Byl členem komunikačního a námořního výboru. Dne 2. listopadu 1932 byl jmenován náměstkem ministra vnitra. Na tuto funkci rezignoval v létě 1934, z protestu proti zřízení tábora pro politické odpůrce ve městě Bereza Kartuska (dnes Bjaroza v Bělorusku). Od roku 1934 byl prezidentem Fondu práce, od roku 1937 ředitelem Městské spořitelny ve Varšavě, v roce 1939 byl prezidentem Unie komunálních spořitelen. V Městské spořitelně pracoval až do roku 1941.

Za druhé světové války se angažoval v odboji, v letech 1939–1940 byl zástupcem velitele tajné organizace Služba polského vítězství (Służba Zwycięstwu Polski), v letech 1942–1944 vedl revizní komisi velitelství Zemské armády. Byl jedním ze zakladatelů a členem redakční rady časopisu Myśl państwowa (1941), od roku 1942 byl předsedou vojenského oddělení odbojové organizace Úmluva organizací nezávislosti (Konwent Organizacji Niepodległościowych), v srpnu 1944 se stal předsedou její hlavní rady. Zúčastnil se Varšavského povstání a opustil město s civilním obyvatelstvem. Poté pobýval ve městech poblíž Varšavy (Milanówek, Podkowa Leśna), kde pracoval na sloučení Úmluvy organizací nezávislosti a Bojového polského tábora (Obóz Polski Walczącej). Po válce mu hrozilo zatčení, a tak odjel v září 1945 do Británie, poté žil též v Německu a USA.

Od roku 1947 žil trvale v Británii, kde začal používat jméno Jerzy Hryniewski. Byl jedním ze zakladatelů Ligy nezávislosti Polska (Liga Niepodległości Polski) a v letech 1948–1954 byl místopředsedou hlavního výkonného výboru této strany. V letech 1949 až 1950 byl členem třetí exilové Národní rady.^[4] Od září 1950 do prosince 1953 byl ministrem vnitra v exilové vládě Romana Odzierzynského. Byl jedním z iniciátorů vzniku Národní pokladny (od roku 1972 až do své smrti byl předsedou Hlavní komise Národní pokladny). V roce 1951 byl iniciátorem založení Ústavu pro studium národnostních otázek. Dne 18. ledna 1954 se stal předsedou polské exilové vlády (navzdory nedostatečné podpoře své strany) a ve svém kabinetu také převzal portfolio vnitra a financí. Rezignoval v květnu 1954 a své funkce vykonával až do srpna téhož roku. Jeho rezignace souvisela s rozkolem v Lize nezávislosti Polska. V následujících letech kvůli těmto sporům nezastával státní funkce, ale působil na Institutu Józefa Piłsudského v Londýně. Po smrti prezidenta Zaleského se účastnil jednání o sjednocení emigrace. V dubnu 1972 se stal členem Státní rady a jejím předsedou až do jejího rozpuštění v červenci 1972. Poté stál v čele Výboru pro přechodné období, který fungoval až do jmenování příští Národní rady. V roce 1972 též obnovil činnost v LNP a stal se jejím místopředsedou. Byl členem páté exilové Národní rady (1973–1978), v níž byl předsedou parlamentního klubu LNP.