Karel Gemperle

Karel Gemperle
Narození	14. dubna 1845 Třebívlice Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	23. října 1888 (ve věku 43 let) Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Národnost	česká
Povolání	stavitel
Hnutí	neorenesance
Ovlivněný	Antonín Wiehl
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Karel Gemperle (14. dubna 1845 Třebívlice^[1] – 23. října 1888 Praha^[2]) byl český stavitel zaměřený na stavby domů ve stylu novorenesance. Náleží ke generaci Národního divadla.^[3] V letech 1880–1888 spolupracoval na stavbách s architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance navazujícím na tradici české renesance 16. století.^[4][5]

Narodil se v Třebívlicích, v rodině hostinského Františka Gemperla a jeho manželky Agnes, rozené Hedánkové.^[1] S manželkou Augustou, rozenou Bürgerovou (1856-1928) měl tři děti Hermínu, Richarda a Marii.^[6] Byl strýcem architekta Vladimíra Karfíka.

Zemřel v Praze 23. října 1888^[7] a je pohřben na Olšanských hřbitovech, hřbitov II/1.

Karel Gemperle působil od roku 1880 jako stavitel, kterým se stal na základě výnosu c. a k. místodržitelství ze dne 15. 10. 1880 a magistrátního výměru z 25. 10. 1880. Ve stavitelské praxi Gemperle spolupracoval v letech 1873–1880 s Antonínem Wiehlem, který jej ovlivnil podobně jako předtím Jana Zeyera.^[4][3]

V osmdesátých letech spolupracoval s Antonínem Wiehlem na návrzích a realizacích nájemních domů v Praze.^[8][9][10]V letech 1875–1880 společně postavili 4 činžovní domy na Starém Městě a na Novém Městě. Na těchto stavbách Wiehl za Gemperlovy účasti postupně propracovával své typické prvky obnovené české renesance, zejména sgrafita.

• Dům čp. 94 (Sadová 1) na Královských Vinohradech (1882). (Nedochoval se.) Nárožní dům se zvýšeným přízemím a třemi patry a 7 osami. V přízemí rustika, v obou patrech a na štítech sgrafita. V třetím patře alegorie dne a noci a čtyř ročních období (autorem Jakub Schikaneder). V portále domu světlíková mříž. Pod prvním patrem byla deska s označením autorů: H.DOMUS. AEDIF. ANT. WIEHL ET C. GEMPRLE. MDCCCLXXXII. V pozůstalosti Antonína Wiehla se dochovala původní skica, tušová („rustika sgrafirovaná“)^[11][4]
• nárožní dům U Mladých Goliášů čp. 527/I ve Skořepce Praha 1 Staré Město, Jilská 2, Skořepka 1. Návrhy sgrafit Mikoláš Aleš.(1888–1889)^{[12][13][14][15][13][16]}
• nárožní dům čp. 542 ve Zborovské ulici 42 na Smíchově. Návrhy plastik J. V. Myslbek. (1885)^{[17][18][13][19]}
• nárožní dům čp. 1682 Na Poříčí (or. č. 18), (Havlíčkova č. o. 15) (1886).^[11]

Wiehl a Gemperle pokračovali ve stavbách novorenesančních domů ve stylu, ve kterém Wiehl stavěl nájemní domy v 70. letech s Janem Zeyerem.^[20] Toto do té doby neobvyklé pojetí výzdoby domů vzbuzovalo pozornost a příznivý ohlas. O tom svědčí názor historičky a etnografky Renáty Tyršové publikovaný již po dokončení domu čp. 1035/17 v ulici Karolíny Světlé.^[21] Wiehlův, Gemperlův a Zeyerův kolega architekt Jan Koula jejich úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako „výklad o vývoji a stylu A. Wiehla“ "........Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim poprvé, když postavil svůj „sgrafitový domek“ v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o „české renesanci“; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...."^[22][4][23]

Fasády domů postavených Gemperlem ve spolupráci s Wiehlem mají podobná kompoziční řešení jako fasády navržené v 70. letech Wiehlem společně s Janem Zeyerem. Vůdčí osobností spolupráce byl nesporně Wiehl, který se stejně jako v době spolupráce se Zeyerem inspiroval dochovanými budovami české renesance 16. a 17. století. Na sgrafitech a freskách Wiehl a Gemperle spolupracovali s Mikolášem Alešem, Janem Koulou, Láďou Novákem.^[24][25][4]

• 
  Antonín Wiehl
• 
  Josef Václav Myslbek

• 
  Dům u Mladých Goliášů (Skořepka)
• 
  Zborovská – Vodní, čp. 542
• 
  Na poříčí 18

• 
  Dům u Mladých Goliášů (Skořepka)

• BOHÁČOVÁ, Kateřina. Antonín Wiehl a jeho pražské novorenesanční stavby. Fotografie Archiv autorky. www.wikipedia.org. Stavba. Vydává Business Media CZ,s.r.o. Praha. 2011, roč. 18/2011, čís. 3, s. 70. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-02-16. ISSN 1210-9568. 
• BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. Sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis). ISBN 978-80-254-9141-6. S. nečíslováno. Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy. 
• BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. První. vyd. Plasy: Město Plasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1–52. 
• Dukelských hrdinů 43/696 In: Letná a Letenská Pláň [online]. Praha: Letná a Letenská Pláň [cit. 2016-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-08. 
• DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. 
• HELLER, Saturnin O. Renaissance moderních průčelí našich a vztah k renaissanci původní. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XVIII/1883, s. 3–13. 
• JANKOVÁ, Yvonne. Motivy z českých dějin na novorenesančních fasádách 19. století. In: Staletá Praha XVI. první. vyd. Praha: Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Praze, 1983 (1983 tisk). 27 s. S. 257–274. 
• KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. 
• KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
• NOVÁK, Láďa. O sgraffitu. Dílo. Roč. 1911, s. 65. 
• PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku století dvacátého. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–48. Dostupné online. ^{[nedostupný zdroj]}
• STARÝ, Oldřich. Devatenácté století a národní tradice probuzenecké doby. Architektura ČSR. Roč. 1951, čís. 10, s. 350–372. 
• Ústřední seznam nemovitých kulturních památek ČR. [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-01-04. 
• VLČEK, Pavel; NAŇKOVÁ, Věra; Vítovský, et al. Karel Gemperle. In: Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Příprava vydání Pavel Vlček; redakce Jaroslav Havel, Běla Trpišovská. První. vyd. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2004. 768 s. ISBN 80-200-0969-8. S. 195. 
• VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby – devatenáct esejů o devatenáctém století. Praha: [s.n.], 2002. 336 s. ISBN 80-7203-475-8. S. 150.. 
• WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 20, 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 

• Antonín Wiehl
• Novorenesance
• Generace Národního divadla

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Gemperle na Wikimedia Commons
• Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910, Gemperle, Karel *1845
• Antonín Wiehl na ArchiWebu
• Antonín Wiehl v encyklopedii Kdo byl kdo Archivováno 1. 4. 2020 na Wayback Machine.
• Jan Zeyer Archivováno 17. 11. 2015 na Wayback Machine.