Karl Richard Lepsius

Karl Richard Lepsius
Narození23. prosince 1810
Naumburg
Úmrtí10. července 1884 (ve věku 73 let)
Berlín
Místo pohřbeníBerlín
Povoláníantropolog, jazykovědec, knihovník, archeolog, egyptolog, vysokoškolský učitel, spisovatel a zoologický sběratel
Alma materLipská univerzita
Univerzita v Göttingenu
Humboldtova univerzita
Témataegyptologie
Významná dílaDenkmäler aus Ägypten und Äthiopien
OceněníKrálovská zlatá medaile (1869)
Maxmiliánův řád pro vědu a umění (1869)
Řád za zásluhy v oblasti umění a věd
DětiReinhold Lepsius
Johannes Lepsius
Elisabeth Valentiner
Richard Lepsius
RodičeCarl Peter Lepsius
PříbuzníKarl Martin Gaustav Lepsius (bratr)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karl Richard Lepsius (23. prosince 1810 Naumburg an der Saale – 10. července 1884 Berlín)[1] byl pruský vědec – zakladatel německé egyptologie.[2][3] Věnoval se zejména otázkám egyptské filologie, chronologie a dějinám. Zasloužil se o dopracování a zpřesnění metody čtení egyptského písma a přispěl k hlubšímu poznání egyptštiny.

V letech 1842–1845 vedl vědeckou Královskou pruskou expedici do Egypta a Etiopie, známou později jako Lepsiova expedice. Jejím hlavním cílem bylo měření, zachycení podoby staroegyptských památek a opisování nápisů; výsledkem se stalo monumentální dílo Denkmäler aus Ägypten und Äthiopien vydané v letech 1849–1859.

Od roku 1846 byl profesorem egyptologie na univerzitě v Berlíně. V letech 1855 až 1884 byl ředitelem Egyptského oddělení Královských muzeí v Berlíně a od roku 1873 až do své smrti vedoucím Královské knihovny v Berlíně.

Život

Byl jedním z devíti dětí právníka Carla Petra Lepsia, úředníka saského města Naumburg a jeho manželky Friederike. Studoval dějiny, filozofii a jazykovědu na univerzitách v Lipsku, Göttingenu a Berlíně. V roce 1833 získal doktorát. Dizertační práci psal o eugubinských tabulkách (7 měděných desek nalezených v roce 1444 u Perugie), na nichž byly zaznamenány informace o umbrijských božstvech. V červenci 1833 odešel do Paříže, kde navštěvoval egyptologické přednášky a zaměřil se hlavně na studium egyptských hieroglyfů. Pečlivě přitom opisoval všechny dostupné hieroglyfické texty. S podporou pruského vyslance von Bunsena, který pro něj vymohl stipendium Berlínské akademie věd, se koncem roku 1835 vydal na studijní cestu do Říma.[4] Byl jmenován tajemníkem Archeologického ústavu, kde měl k dispozici mnoho písemných dokumentů ze starověkého Egypta. Na základě jejich studia dokázal, že ve starém egyptském písmu nejsou používány samohlásky a že jedno slovo lze napsat různými způsoby. Své poznatky shrnul v roce 1837 v dopise napsaném profesorovi Rosellinimu, který byl Champollionovým žákem.[5] V Římě setrval do roku 1838, kdy následoval Bunsena do Londýna a Leidenu. Přestože se později názorově rozešli, Bunsen podpořil u Fridricha Wilhelma IV. Lepsiův návrh na uspořádání pruské vědecké expedice do Egypta s cílem katalogizovat všechny památky a poznatky o nich zpřístupnit k dalšímu výzkumu.[4]

Královská pruská expedice

Lepsius sestavil tým odborníků a 1. září 1842 se vydal na cestu. V Alexandrii obdržel od paši Muhammada Alího povolení k vývozu památek podle vlastního uvážení. Až do poloviny května 1843 výprava zkoumala lokality v Gíze, Abúsíru a Sakkáře, přičemž si Lepsius počínal velmi systematicky. Začal označovat pyramidy římskými čísly a dostal se až k číslu 67.[5] Narozeniny pruského krále výprava oslavila výstupem na vrchol Chufuovy pyramidy a vánoce oslavil v její pohřební komoře.[4] Další část expedice pokračovala v okolí Fajjúmské oázy, asi 150 km od Káhiry s cílem nalézt bájný labyrint, který byl poprvé popsán starověkými historiky Hérodotem a Strabónem. Lepsius z vrcholu hawarské pyramidy rozpoznal půdorys zádušního chrámu a při vykopávkách objevil nápisy se jménem faraona Amenemheta III.[6] V září 1843 vypluli z Káhiry po Nilu, dostali se až do Chartúmu nedaleko soutoku Modrého a Bílého Nilu. Probádali velká území Horního Egypta, Núbie a Etiopie. Lepsius vedl vykopávky v Gebel es-Silsile, na ostrově Philae i v sutinách starého hlavního města Meroe, ale věnoval se i studiu místních jazyků. Zkoumal znaky merojského písma, které se mu však nepodařilo rozluštit. Na podzim roku 1844 se výprava utábořila u Asuánu, kde pět měsíců zkoumali chrámy a hrobky v Luxoru, Karnaku a západních Thébách. V závěru expedice se Lepsius přepravil na Sinaj, kde chtěl nalézt Boží horu. Na podzim roku 1845 se Lepsius vydal na cestu domů přes Sýrii a Konstantinopol. Během výpravy Lepsius shromáždil na 15 000 předmětů, které se staly základem sbírky Egyptského muzea v Berlíně.[5][4] Písemná dokumentace obsahovala nákresy, plány a půdorysy památek a archeologických lokalit i záznamy textových nápisů. Po návratu do Berlína byl přijat s velkou slávou, pruský král mu poskytl finanční prostředky k publikování výsledků. Své poznatky a nálezy zveřejnil ve dvanáctisvazkové publikaci Denkamaelern aus Aegypten und Aethiopien (Památky z Egypta a Etiopie), která byla vydávána postupně v letech 1849–1859. Její součástí bylo 894 velkoformátových obrazových příloh (55x70 cm).

Kariéra v Berlíně

vyobrazení z knihy Památky z Egypta a Etiopie

Lepsius byl v roce 1846 jmenován řádným profesorem Berlínské univerzity a posléze i členem Pruské akademie věd. Od roku 1855 vykonával spolu se zakladatelem Giuseppem Passalacquou funkci ředitele Egyptského muzea v Berlíně a po jeho smrti převzal v roce 1865 za muzeum plnou odpovědnost.[4]

Na jaře 1866 podnikl Lepsius druhou cestu do Egypta, zejména aby provedl geografické výzkumy v deltě Nilu. Během této cesty našel v Džanetu – spolu s rakouským egyptologem Leo Reinischem – kamennou stélu s řeckým a egyptským textem dekretu z Kanopu. Nápis ve třech druzích písma (hieroglyfickém, démotickém a řeckém) posloužil k ověření správnosti čtení egyptského písma.[5] Kromě vědecké hodnoty byl tento nález spojen s pozdějším sporem o autorství objevu. Lepsius také zůstal v Egyptě při otevření Suezského průplavu na podzim roku 1869. Podílel na tvorbě mapového podkladu pro Baedekerovy cestovní průvodce, a to svazky Dolní a Horní Egypt.

V letech 1867 až 1880 byl prezidentem Německého archeologického institutu v Římě. V roce 1873 byl Lepsius jmenován hlavním knihovníkem (ředitelem) Královské knihovny v Berlíně. Byl redaktorem Zeitschrift für ägyptische Sprache und Altertumskunde, základního vědeckého časopisu pro nový obor egyptologie.

Lepsiův hrob v Berlíně

Napsal více než 140 vědeckých prací, kromě nejznámějších Památek z Egypta a Etiopie mezi ně patří např. uznávaná Kniha králů starého Egypta (Königsbuch der alten Ägypter, 1858) nebo Nejstarší texty Knihy mrtvých podle sarkofágů staroegyptské říše v Berlínských muzeích (Älteste Texte des Todtenbuchs nach Sarcophagen des altägyptischen Reichas und Berliner Museum, 1867). V roce 1842 publikoval turinský rukopis Iufanchovy Knihy mrtvých (Das Totenbuch der Aegypter nach dem hieroglyphischen Papyrus Turin).[5]

Soukromý život

V červenci 1846 se Lepsius oženil s osmnáctiletou Elisabeth Kleinovou. S manželkou měli šest dětí. V roce 1855 si postavil si venkovské sídlo ve stylu tudorské gotiky s velkou zahradou na Bendlerově ulici. Rezidenci musel ve stáří prodat a nechal si postavit menší dům, v němž 10. července 1884 zemřel na rakovinu žaludku.[4] Jeho hrob (čestný hrob města Berlína) se nachází na Katedrálním hřbitově II v Berlíně-Weddingu.

Ocenění

Lepsius získal v roce 1869 bavorský Maxmiliánův řád za vědu a umění a Královskou zlatou medaili[7] a v roce 1872 obdržel pruský řád Pour le Mérite. Byl členem mnoha vědeckých společností a akademií v Německu i v zahraničí. V roce 1853 byl zvolen do Americké akademie umění a věd. V roce 1864 se stal čestným členem Královské společnosti v Edinburghu a v roce 1875 přidruženým členem Belgické královské akademie.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Karl Richard Lepsius na německé Wikipedii.

  1. ↑ SETTGAST, Jürgen. Lepsius, Karl Richard [online]. www.deutsche-biographie.de [cit. 2016-02-28]. Dostupné online. 
  2. ↑ SCHERER, Wilhelm. Briefe und Dokumente aus den Jahren 1853 bis 1886. [s.l.]: Wallstein Verlag 452 s. Dostupné online. ISBN 9783892448266. (německy) 
  3. ↑ VERNER, Miroslav; FARYOVÁ, Ivana. 200 let egyptologie. Praha: Euromedia Group, 2002. ISBN 978-80-242-8498-9. S. 83. 
  4. ↑ a b c d e f VANDENBERG, Phillip. Po stopách Tutanchamóna a dalších objevů. Frýdek*-Místek: Alpress, 2004. Dostupné online. ISBN 80-7362-021-9. S. 43-63. 
  5. ↑ a b c d e VERNER, Miroslav; FARYOVÁ, Ivana. 200 let egyptologie. Praha: Euromedia Group, 2022. ISBN 978-80-242-8498-9. S. 85,89. 
  6. ↑ FELGR, Pavel. Pyramida Amenemheta III. v Hawáře [online]. 2012-12-10 [cit. 2025-07-09]. Dostupné online. 
  7. ↑ Die königliche goldene Medaille des „Royal Institute of British Architects“. In: Centralblatt der Bauverwaltung, 1. července 1882, s. 235; navštíveno 11. prosince 2012.

Literatura

  • CERAM, C.W. Bohové, hroby a učenci. Praha: Orbis, 1975. S. 112-114. 
  • SILOTTI, Alberto; HAWASS, Zahi. Průvodce egyptskými pyramidami. Praha: Slovart, 2004. Dostupné online. ISBN 80-7209-556-0. 
  • VERNER, Miroslav, aj. Pyramidy. Tajemství minulosti. Praha: Academia, 1997. 407 s. Dostupné online. ISBN 80-200-0583-8. 

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.