Kastrát

Portrét Carla Marii Broschiho, zvaného Farinelli, jenž patřil mezi nejslavnější zpěváky-kastráty. Malba pochází od přítele Jacopo Amigoniho z roku 1750 a nachází se ve sbírkách Královské akademie múzických umění San Fernando v Madridu

Kastrát (italsky castrato) je označení fenoménu v hudební historii, kdy zpěváci z důvodu zachování vysokého pěveckého hlasu i v dospělosti podstoupili proces kastrace před dovršením puberty.

S pohlavní dospělostí totiž u mužů stejně jako u žen dochází k hlasové mutaci, přičemž v případě mužů jsou projevy daleko zřetelnější a jsou doprovázeny výraznými změnami barvy tónu a rozsahu hlasu.

V Itálii ročně podstoupilo kastraci mnoho chlapců, ovšem pouze část jich našla uplatnění jako zpěvák.

Jejich hlavní využití bylo v chrámových sborech, kde nesměly zpívat ženy, a proto ženské hlasy zpívali kastráti.

Evropská klasická tradice

Kastráti se poprvé objevili v Itálii v polovině 16. století, ačkoli termíny, jimiž byli označováni, nebyly zpočátku vždy jednoznačné. Výraz soprano maschio (mužský soprán), který mohl rovněž označovat falcetistu, se objevuje v Due Dialoghi della Musica (Dva dialogy o hudbě) Luigiho Dentice, oratoriánského kněze, vydaných v Římě roku 1553. Dne 9. listopadu 1555 napsal kardinál Ippolito II. d'Este (známý jako stavitel vily d’Este v Tivoli) Guglielmovi Gonzagovi, vévodovi z Mantovy (1538–1587), že slyšel, že se vévoda zajímá o jeho cantoretti (malé zpěváčky), a nabídl mu, že mu pošle dva, aby si mohl jednoho vybrat do své vlastní služby. Tento výraz je málo používaný, ale pravděpodobně se vztahuje ke kastrátům.[1] Kardinálův synovec, Alfonso II. d’Este, vévoda z Ferrary, byl dalším raným nadšencem a v roce 1556 se na kastráty dotazoval. V Sixtinské kapli byli kastráti s jistotou již v roce 1558, i když tak tehdy nebyli výslovně označováni: dne 27. dubna toho roku byl přijat Hernando Bustamante, Španěl z Palencie (první, kteří byli ve sboru Sixtinské kaple výslovně označeni jako kastráti, byli Pietro Paolo Folignato a Girolamo Rossini, přijatí roku 1599).[1] Překvapivě, vzhledem k pozdějšímu francouzskému odporu ke kastrátům, tito zpěváci existovali v té době i ve Francii, byli známi v Paříži, Orléansu, Pikardii a Normandii, i když jich nebylo mnoho: samotný francouzský král měl problém je získat.[1] Do roku 1574 byli kastráti i na dvoře vévody v Mnichově, kde působil jako Kapellmeister (hudební ředitel) slavný Orlando di Lasso. V roce 1589 reorganizoval papež Sixtus V. bulou Cum pro nostro pastorali munere sbor v chrámu sv. Petra v Římě, aby do něj byli výslovně zařazeni kastráti.[2]

Tímto způsobem kastráti nahradili chlapce (jejichž hlasy se zlomily již po několika letech) i falcetisty (jejichž hlasy byly slabší a méně spolehlivé) v nejvyšších hlasových linkách sborů. Ženám byl zpěv zakázán na základě Pavlova výroku mulieres in ecclesiis taceant („ženy ať v církvi mlčí“; viz 1. list Korintským, kap. 14, verš 34).

O italských kastrátech se často tradovalo, že se dožívají neobvykle dlouhého věku, ale studie z roku 1993 zjistila, že jejich délka života byla průměrná.[3]

Významní kastráti

Francesco Bernardi známý jako "Senesino"
  • Giovanni Bacchini ("Bacchino")
  • Loreto Vittori (1604–1670)
  • Baldassare Ferri (1610–1680)
  • Atto Melani (1626–1714)
  • Giuseppe Panici (1634–1702)[4]
  • Giovanni Grossi ("Siface") (1653–1697)
  • Pier Francesco Tosi (1654–1732)
  • Francesco Pistocchi ("Pistocchino") (1659–1726)
  • Matteo Sassano ("Mateuccio") (1667–1737)
  • Nicolo Grimaldi ("Nicolini") (1673–1732)
  • Antonio Bernacchi (1685–1756)
  • Francesco Bernardi ("Senesino") (1686–1758)
  • Valentino Urbani ("Valentini") (1690–1722)
  • Giacinto Fontana ("Farfallino") (1692–1739)
  • Giovanni Carestini ("Cusanino") (asi 1704– asi 1760)
  • Carlo Broschi ("Farinelli") (1705–1782)
  • Domenico Annibali ("Domenichino") (1705–1779)
  • Gaetano Majorano ("Caffarelli") (1710–1783)
  • Felice Salimbeni (1712–1752)
  • Giaocchino Conti ("Gizziello") (1714–1761)
  • Mariano Nicolini ("Marianino") (asi 1715–1758)
  • Giovanni Manzuoli (1720–1782)
  • Gaetano Guadagni (1725–1792)
  • Antonio Albanese (1729 or 1731–1800)
  • Silvio Giorgetti (1733– asi 1802)
  • Giusto Fernando Tenducci (asi 1736–1790)
  • Giuseppe Millico ("Il Muscovita") (1737–1802)
  • Gasparo Pacchierotti (1740–1821)
  • Venanzio Rauzzini (1746–1810)
  • Luigi Marchesi ("Marchesini") (1754–1829)
  • Vincenzo dal Prato (1756–1828)
  • Girolamo Crescentini (1762–1848)
  • Giovanni Battista "Giambattista" Velluti (1781–1861)
  • Domenico Mustafà (1829–1912)
  • Domenico Salvatori (1855–1909)
  • Alessandro Moreschi (1858–1922), zpěvák sboru Sixtinské kaple, jediný, jehož nahrávka hlasu byla zvukově zaznamenána

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Castrato na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c SHERR, R. Guglielmo Gonzaga and the castrati. Renaissance Quarterly. 1980, roč. 33, čís. 1, s. 33–56. doi:10.2307/2861534. 
  2. ↑ Collectio bullarum brevium aliorumque diplomatum sacrosanctae Basilicae Vaticanae. Příprava vydání Annibale Albani. Svazek 3. Řím: Salvioni, 1752. 528 s. Dostupné online. S. 167–174. (latinsky) Google-Books-ID: 7pfZRM_Ti4QC. 
  3. ↑ Castrated men live longer. ami.group.uq.edu.au [online]. 2013-03-07 [cit. 2020-07-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ Frosch, W.A. (2006). "The sopranos: post-op virtuosi". The FASEB Journal 20 (6): 475–79

Související články

Externí odkazy

  • Obrázky, zvuky či videa k tématu kastrato na Wikimedia Commons
  • Slovníkové heslo kastrát ve Wikislovníku
This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.