Keigo Kijoura

Keigo Kijoura
Narození	27. března 1850 Kutami
Úmrtí	5. listopadu 1942 (ve věku 92 let) Atami
Místo pohřbení	Sōji-ji Temple
Alma mater	Kangien
Povolání	politik
Ocenění	Řád vycházejícího slunce 1. třídy velkostuha Řádu chryzantémy velkostuha Řádu květů paulovnie Řád posvátného pokladu
Choť	Kiyoura Tōko
Funkce	premiér Japonska (1924) Chairmen of Privy Council of Japanese Empire člen Sněmovny šlechticů Q65083755
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Keigo Kijoura (japonsky: 浦 奎吾; 14. února 1850 Jamaga – 5. listopadu 1942 Atami) byl japonský politik. V roce 1924 byl 5 měsíců a 4 dni premiérem Japonska. Byl též ministrem vnitra (1905–1906), ministrem zemědělství a obchodu (1903–1906) a ministrem spravedlnosti (1896–1898, 1898–1900, 1901–1903). V letech 1922–1924 řídil Tajnou radu (poradní orgán panovníka).

Jeho původní jméno znělo Ókubo Fujaku. Narodil se jako pátý syn Ókubo Rjóšiho, buddhistického opata chrámu Menšódži. V letech 1865 až 1871 studoval na soukromé škole Hirose Tanso. Během této doby se spřátelil s guvernérem Nomurou Morihidem, který byl v roce 1873 jmenován guvernérem prefektury Saitama a přivedl Kijouru do státní správy. V roce 1876, ve věku 26 let, Kijoura vstoupil na ministerstvo spravedlnosti a sloužil jako prokurátor. Pomáhal vypracovat první moderní japonské zákony o trestním řízení. Upoutal pozornost Aritoma Jamagaty, jehož se stal chráněncem, a který ho v roce 1884 jmenoval velitelem policie.^[1] Pokračoval ve funkci náměstka ministra spravedlnosti, pomáhal navrhnout zákon o zachování míru z roku 1887. V roce 1891 byl vybrán jako člen Sněmovny šlechticů, jakožto císařský nominant (šlechtický titul ještě neměl). Jako blízký spojenec Jamagaty začal roku 1896 bohatou vládní kariéru, nejprve na postu ministra spravedlnosti.

V roce 1902 získal titul barona (danšaku), v roce 1907 vikomta (šišaku), roku 1928 pak hraběte (hakušaku).^[2]

V roce 1914 ho císař požádal, aby se stal premiérem, ale odmítl kvůli probíhajícímu korupčnímu skandálu souvisejícímu s armádními zakázkami u firmy Siemens. Premiérský úřad přijal až v roce 1924, byť s jistým zdráháním, v napjaté situaci po komunistickém atentátu na prince Hirohita (Toranomonský incident). Jako nestraník nebyl v lehké pozici, neboť v té době rostl vliv politických stran a byl pod velkým tlakem sněmovny, kde se utvořila mocná koalice tří stran, které byly frustrované, že mají na vládu malý vliv a hrozily lidovými nepokoji, pokud se to nezmění.^[3] Díky rozštěpení uvnitř jedné ze stran si nakonec Kijoura určitý prostor ve sněmovně vymanévroval, když se sblížil s novou Stranou skutečných přátel ústavy. V roce 1924 požádal císaře o rozpuštění sněmovny, neboť situace vlády v ní byla již neudržitelná a věřil, že Strana skutečných přátel ústavy ve volbách výrazně posílí. Avšak tyto naděje se nenaplnily a po volbách musel podat demisi. Nahradil ho stranický premiér (po éře nestranických císařských nominantů), což poukazovalo k posilování japonského parlamentarismu a demokracie (tato éra je někdy nazývána taišó demokracie), kterýžto proces trval až do roku 1932, kdy začal nástup krajně pravicových militaristů.