Kostel Nejsvětější Trojice (Chrast)

Děkanský kostel Nejsvětější Trojice
Místo
StátČeskoČesko Česko
KrajPardubický
OkresChrudim
ObecChrast
Souřadnice49°54′4,66″ s. š., 15°56′9,83″ v. d.
Základní informace
Církevřímskokatolická
Provinciečeská
Diecézekrálovéhradecká
Vikariátchrudimský
Farnostděkanství Chrast u Chrudimě
Statusděkanský kostel
ZasvěceníNejsvětější Trojice
Datum posvěcení31. října 1717
SvětitelJan Adam Vratislav z Mitrovic
Architektonický popis
Stavební slohbaroko
Výstavba12. dubna 1710–31. října 1717
Specifikace
Délka30,98 m
Šířka17,40 m
Umístění oltářevýchod
Další informace
AdresaChrast, ČeskoČesko Česko
Kód památky45880/6-870 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Děkanský kostel Nejsvětější Trojice v Chrasti u Chrudimi byl postaven v letech 1710–1717 jako náhrada za starší stavbu zničenou požárem z 15. srpna 1709. Stavebníky kostela byli královéhradečtí biskupové Tobiáš Jan Becker a Jan Adam Vratislav z Mitrovic. Účast významného barokního architekta Jana Blažeje Santiniho není doložena, předpokládá se však na základě slohového rozboru stavby a Santiniho činnosti pro královéhradecké biskupství. Kostel je chráněn jako kulturní památka České republiky.[1]

Historie

Chrastecké panství se dostalo do držení královéhradeckého biskupství záhy po jeho ustanovení v roce 1664. Tehdy jej odkoupilo od jeho poslední majitelky, Anny Eusebie z Harrachu. Vzhledem k tomu, že až do počátku 18. století neměli biskupové v samotném Hradci Králové dostatečně reprezentativní rezidenci, zdržovali se v Chrasti jako ve svém letním sídle poměrně často a postupně upravovali a rozšiřovali zdejší renesanční zámek. Původní děkanský kostel Nejsvětější Trojice, stávající západně od průčelí kostela nynějšího, nechal kolem roku 1685 nákladně opravit biskup Jan Kryštof Talemberk, fundátor kostela sv. Markéty v nedalekých Podlažicích. Ovšem už v roce 1709 kostel poničil rozsáhlý požár. Výstavba nové budovy kostela byla započata v roce 1710 ještě za života biskupa Jana Tobiáše Beckera, jenž sám mu položil základní kámen dne 12. dubna. Kostel byl navržen neznámým autorem v poměrně konzervativní podobě jako rozlehlé bazilikální trojlodí s emporami a se západním dvojvěžím. Jan Blažej Santini-Aichel byl ke stavbě přizván patrně až těsně před jejím dokončením (1717), tedy v době, kdy v Hradci Králové pracoval pro biskupa Jana Adama Vratislava z Mitrovic. Santini tak mohl ovlivnit už pouze vnější podobu závěru kostela, která svou kvalitou a invencí odpovídá Santiniho osobité tvorbě. Santini totiž závěru vtiskl charakter gotických katedrálních závěrů s ochozy a věnci kaplí. Chrastecké panství zůstalo v držení královéhradeckých biskupů až do roku 1948, kdy jim stát majetek zabral. Znovu jej diecéze získala po Sametové revoluci.

Popis stavby

Jihovýchodně orientovaný kostel se nachází na prostranném náměstí v bezprostřední blízkosti biskupské rezidence. Jedná se o rozlehlou trojlodní baziliku (převýšená střední loď s okny) s trojbokým závěrem s ochozem, do nějž byly zabudovány kaple a sakristie. Dvojvěžové západní průčelí předstupuje ve střední části mělký rizalit, členěný vysokými toskánskými pilastry, završený trojúhelným štítem. Závěr samotného kněžiště je trojboký, s konkávně proláklými poli, pročleněnými velkými slepými okny, rámovanými redukovanými pilastry, odsazenými od nároží a vynášejícími strmě profilovanou římsu. Valenou klenbu s lunetovými výsečemi v hlavní lodi vynáší čtveřice klenebních pasů, které vybíhají z pilastrů toskánského řádu. Varhanní kruchta při západní stěně má konvexně vypnutý parapet a je podklenuta křížovou hřebínkovou klenbou. Stejné zaklenutí mají i obě boční lodi. Interiér po obvodu obíhá výrazně plasticky profilovaná průběžná římsa, jež je mimo jiné charakteristická pro Santiniho interiéry (srov. Kostel navštívení Panny Marie v Obyčtově).

Nápodoba Šalamounova chrámu

Martin Pavlíček ve své stati „Šalamounův chrám v české barokní architektuře“ upozornil na fenomén „rekonstrukcí“ této archetypální sakrální stavby, a to s důrazem na východočeský region. Ambiciózní stavební aktivity královéhradeckých biskupů, zejména Talemberka a Beckera, reprezentovaly církev vítěznou a byly tedy úzce spjaty s protireformačním úsilím 17. století. Šalomounův chrám biskupové vnímali jako výrazně triumfální symbol a proto toužili vtisknout jeho podobu svým stavebním podnikům. Typologicky se tak se samotným králem Šalamounem jako stavebníkem ztotožnili.[pozn 1]

Chrastecký chrám, který Pavlíček hodnotí jako výtvarně nejoriginálnější z celé skupiny podobně motivovaných staveb, spočívá na půdorysu odvozeném od kostela sv. Markéty v Podlažicích. Jak již bylo zmíněno, neznámý projektant se držel stylově archaického bazilikálního trojlodí s mohutným západním dvojvěžím a s pravoúhlým presbytářem s ochozem. Po nástupu Jana Adama Vratislawa z Mitrovic na biskupský stolec je ke stavbě přizván Jan Blažej Santini-Aichel, aby stavbu modernizoval, přesto ale zachoval její ideový koncept. Santini navrhuje nový presbytář, jehož formou dodržuje pro Šalamounův chrám typický chór s ochozem. Jeho pravoúhlou formu však pozměnil konkávními křivkami, které stavbu ozvláštňují, dynamizují a dodávají jí vrcholně barokní ráz. Starozákonnímu popisu Šalamounova chrámu se Santini navíc přiblížil projektem dvojpodlažního ochozu, který navazuje na západní empory v trojlodí. Kostel v Chrasti tedy dodržuje řadu prvků, jimiž na ideální sakrální stavbu navazuje.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Nejstarší a nejpřesnější variantou Šalamounova chrámu v českých zemích, vzniklou na základě pozdně renesančních spisů španělského jezuitského architekta Juana Villalpanda a jeho rekonstrukce jeruzalémského Chrámu, se stal kostel sv. Markéty v Podlažicích, fundovaný biskupem Talemberkem. Šalamounovu chrámu se nejvíce přibližuje svým půdorysným uspořádáním (pravoúhlé blokovité bazilikální trojlodí, chór s ochozem). Dalšími stavbami tohoto typu jsou ve východních Čechách klášterní chrám Nanebevzetí Panny Marie v areálu kláštera servitů na Lysé Hoře v Králíkách, jehož základní kámen položil biskup Becker, místní rodák, dále kostel Narození Panny Marie v Dašicích a kostel sv. Bartoloměje v Bystrém v Orlických horách. Stavebníkem obou kostelů byl rovněž biskup Becker.

Reference

  1. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2012-11-30]. Identifikátor záznamu 158350 : Kostel Nejsvětější Trojice. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 

Literatura

  • CHYTIL, Karel. Soupis památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do počátku XIX. století. XI. Politický okres chrudimský. V Praze: Alois Wiesner. Nákladem Archaeologické kommisse při České akadamii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1900. 223 s. Dostupné online. S. 20–23. 
  • KOŘÁN, Ivo. Umění a umělci baroka v Hradci Králové. Část první. Umění: časopis Ústavu pro teorii a dějiny umění Československé akademie věd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1971, roč. XIX, čís. 1, s. 35–69. Dostupné online. ISSN 0049-5123. 
  • KOŘÁN, Ivo. Santini ve východních Čechách. Umění: časopis Ústavu pro teorii a dějiny umění Československé akademie věd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1974, roč. XXII, čís. 3, s. 213–222. Dostupné online. ISSN 0049-5123. 
  • POCHE, Emanuel (ed.). Umělecké památky Čech. 1. A–J. Praha: Academia, 1977. 643 s. S. 533–534. 
  • HORYNA, Mojmír; UHER, Vladimír. Jan Blažej Santini-Aichel. V Praze: Karolinum, 1998. 487 s. ISBN 80-7184-664-3. S. 228–230. 
  • PAVLÍČEK, Martin. Šalamounův chrám v české barokní architektuře. In: ELBEL, Martin; TOGNER, Milan. Historická Olomouc XIII. Konec švédské okupace a poválečná obnova ve 2. polovině 17. století. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2002. ISSN 1211-0663. S. 253–272.
  • PANOCH, Pavel; KUDLÁČEK, Slavomír. Nová zjištění ke stavebnímu vývoji a původní barevnosti fasády kostela sv. Markéty v Podlažicích. In: ANDERLE, Jan (et al.). Dějiny staveb 2004. Sborník příspěvků z konference Dějiny staveb. Plzeň: Klub Augusta Sedláčka ve spolupráci se Sdružením pro stavebněhistorický průzkum, 2004. ISBN 80-86596-62-1. S. 130–135.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.