Laločník šedý

Jak číst taxoboxLaločník šedý
alternativní popis obrázku chybí
Vycpaný laločník šedý
(ze sbírek Aucklandského muzea)
Stupeň ohrožení podle IUCN
kriticky ohrožený
kriticky ohrožený druh[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpěvci (Passeriformes)
Čeleďlaločníkovití (Callaeidae)
Rodlaločník (Callaeas)
Binomické jméno
Callaeas cinereus
(Gmelin, JF, 1788)
Mapa rozšíření: * Šrafovaná zobrazuje původní maximální rozšíření. * Tmavě zelená ukazuje rozšíření v době příchodu evropských osadníků. * Dvě lokace s roky ukazují poslední obecně přijímaná pozorování.
Mapa rozšíření: * Šrafovaná zobrazuje původní maximální rozšíření. * Tmavě zelená ukazuje rozšíření v době příchodu evropských osadníků. * Dvě lokace s roky ukazují poslední obecně přijímaná pozorování.

Mapa rozšíření:

  • Šrafovaná zobrazuje původní maximální rozšíření.
  • Tmavě zelená ukazuje rozšíření v době příchodu evropských osadníků.
  • Dvě lokace s roky ukazují poslední obecně přijímaná pozorování.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Laločník šedý (Callaeas cinereus) je lesní pták, který se endemicky vyskytuje nebo vyskytoval na Jižním a Stewartově ostrově na Novém Zélandu. Jedná se o poměrně velkého pěvce s modrošedým opeřením a nápadnými lícními laloky. Tento kriticky ohrožený druh byl naposledy potvrzeně pozorován v roce 2007, což bylo první věrohodné pozorování od roku 1967.[2][3]

Systematika

Laločníka šedého formálně popsal německý přírodovědec Johann Friedrich Gmelin v roce 1788 v revidovaném vydání Linného životního díla Systema naturae. Gmelin druh pojmenoval jako Glaucopis cinerea.[4][3] Druhové jméno cinereus v latině znamená „popelavě šedý“ (cinis, cineris = „popel“).[5] Gmelin svůj popis založil na starším popisu a ilustraci druhu od anglického ornitologa Johna Lathama, který se laločníkem šedým zabýval ve své knize A General Synopsis of Birds z roku 1781. Latham měl k dispozici exemplář z Nového Zélandu, který prozkoumal v muzeu Leverian.[6]

Laločník šedý se vyskytuje na Jižním ostrově. Severní ostrov obývá Callaeas wilsoni, který byl v minulosti považován za poddruh laločníka šedého, a jeho vědecký název tedy byl Callaeas cinerea wilsoni. Na základě rozdílných barev lícních laloků i genetické odlišnosti se severní a jižní populace považují samostatné druhy.[7][3][8]

Popis

Laločník šedý dosahuje délky těla kolem 38 cm a hmotnosti 230 g. Opeření je tmavě modrošedé. Krátký černý zobák je velmi statný a mírně zahnutý dolů. Po stranách zobáku se nachází oranžové lícní laloky (u C. wilsoni jsou modré). Nohy a ocas jsou dlouhé, křídla krátká a zakulacená.[9]

Výskyt a ohrožení

Laločník šedý se vyskytoval na různých typech stanovišť od lesní podestýlky po stromový baldachýn.[10] Z množství subfosilních nálezů ve volné přírodě i v původních maorských sídlištích lze vyvodit, že laločník šedý byl původně hojně rozšířen po celém Jižním i Stewartově ostrově. Vypalování a kácení lesů Maory však areál rozšíření druhu značně zmenšily. V době příchodu evropských osadníků koncem 18. století byl laločník šedý běžný podél západního pobřeží Jižního ostrova od severozápadního Nelsonu po Fiordland, v rozsáhlých původních pabukových lesích na Banksově poloostrově (východně od Christchurch), v Catlins (jihovýchodní cíp Jižního ostrova) i na Stewartově ostrově.[11][12] Introdukce invazivních druhů savců však zapříčinila další úbytek druhu. Druh byl prokazatelně pozorován v 1967 v národním parku Mount Aspiring.[3] Department of Conservation druh v roce 2008 prohlásil za vyhynulý, nicméně po akceptování pozorování v oblasti Reeftonu z roku 2007 byl status druhu místními autoritami změněn na Data deficient, čili nevyhodnocený status z důvodu nedostatku dat.[12] O laločníkovi šedém se v médiích objevuje řada nepotvrzených pozorování.[13][14][15] Na ochranu druhu byla založena organizace South Island Kōkako Charitable Trust, která nabízí odměnu $10 000 autorovi ověřeného pozorování lalošníka šedého.[16]

Biologie

Laločník šedý má líbezný varhanový hlas, kterým se samec a samice nejčastěji ozývají v duetu.[12] O jeho biologii se toho příliš neví. Hnízdo bylo poměrně mohutné s malou vystélkou z mechu, lišejníků a trav. Ke kladení vajec dochází v listopadu až lednu. Samice klade 2–3 vejce o rozměrech 40×28 mm. Inkubace samicí trvá kolem 18 dní, ptáčata krmí oba rodiče. Laločník šedý se živí ovocem, listy, občas i pupeny nebo bezobratlými živočichy.[11]

Odkazy

Reference

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ In search of the Grey Ghost [online]. New Zealand Geographic [cit. 2025-03-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d Checklist Committee. Checklist of the birds of New Zealand, Norfolk and Macquarie Islands, and the Ross Dependency, Antarctica. 5. vyd. Wellington: Ornithological Society of New Zealand, 2022. Dostupné online. S. 207–208. (anglicky) 
  4. ↑ GMELIN, Johann Friedrich. Systema naturae per regna tria naturae : secundum classes, ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis. 13. vyd. Lipsiae [Leipzig]: Georg. Emanuel. Beer, 1788. Dostupné online. S. 363. (latinsky) 
  5. ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 107. 
  6. ↑ LATHAM, John. A General Synopsis of Birds. London: Printed for Leigh and Sotheby, 1781. Dostupné online. S. 364, No. 1; Plate 14. 
  7. ↑ MURPHY, S. A.; FLUX, I. A.; DOUBLE, M. C. Recent evolutionary history of New Zealand's North and South Island Kokako (Callaeas cinerea) inferred from mitochondrial DNA sequences. Emu - Austral Ornithology. 2006-03-01, roč. 106, čís. 1, s. 41–48. Dostupné online [cit. 2025-03-04]. ISSN 0158-4197. doi:10.1071/MU05007. 
  8. ↑ Australasian babblers, logrunners, satinbirds, berrypeckers, wattlebirds, whipbirds, jewel-babblers, quail-thrushes. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v15.1 [cit. 2025-03-04]. Dostupné online. 
  9. ↑ Heather, Robertson & Onley 2015, s. 170.
  10. ↑ TENNYSON, Alan; MARTINSON, Paul. Extinct Birds of New Zealand. Wellington: Te Papa Press, 2006. ISBN 9780909010218. S. 124–125. (anglicky) 
  11. ↑ a b Heather, Robertson & Onley 2015, s. 397.
  12. ↑ a b c SZABO, M. J. South Island kokako | Kōkā. www.nzbirdsonline.org.nz [online]. New Zealand Birds Online [cit. 2025-03-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-03-04. (anglicky) 
  13. ↑ South Island kōkako: Recording raises hopes of spotting elusive bird. RNZ [online]. 2022-01-13 [cit. 2025-03-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ NEWMAN, Tim. Sightings spark hope in the search for New Zealand's most wanted bird. www.stuff.co.nz [online]. [cit. 2025-03-04]. Dostupné online. 
  15. ↑ Excitement over possible sighting of elusive South Island Kōkako in Southland. RNZ [online]. 2024-01-31 [cit. 2025-03-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ The South Island Kōkako. southislandkokako.org.nz [online]. 2025-02-21 [cit. 2025-03-04]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky) 
  • HIGGINS, Peter Jeffrey; PETER, John M.; COWLING, S. J., 2006. Handbook of Australian, New Zealand and Antarctic Birds. Volume 7: Boatbill to Starlings, Part A: Boatbill to Larks. Melbourne: Oxford University Press. ISBN 978-0-19-553996-7. (anglicky) 

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.