Ludwig von Fautz

Ludwig von Fautz
Vrchní velitel c. k. námořnictva
Ve funkci: 1865 – 1868
Předchůdce	arcivévoda Maxmilián
Nástupce	Wilhelm von Tegetthoff
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství
Hodnost	viceadmirál (1862), kontradmirál (1856), kapitán řadové lodi (1852), fregatní kapitán (1850), korvetní kapitán (1849)
Narození	20. srpna 1811 Penzing
Úmrtí	23. února 1880 (ve věku 68 let) Vídeň
Titul	rytíř
Profese	voják
Ocenění	Leopoldův řád
Commons	Ludwig von Fautz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludwig von Fautz (20. srpna 1811 Vídeň – 23. února 1880 Penzing) byl rakouský admirál. U c. k. námořnictva sloužil od roku 1826 a vyznamenal se především v bojích během revoluce 1848–1849. V dalších letech byl jmenován velitelem několika zcela nově postavených válečných lodí a působil také v námořní administraci. V roce 1862 byl povýšen na viceadmirála a nakonec byl v letech 1865–1868 vrchním velitelem rakouského námořnictva.

Pocházel z vídeňské podnikatelské rodiny, byl synem výrobce suken Antona Fautze. Studoval obchodní školu ve Vídni a v roce 1825 vstoupil jako dobrovolník k vojenským oddílům v Tullnu, o rok později přešel k námořnictvu. Začínal u námořní pěchoty v Benátkách a v roce 1827 se stal námořním kadetem. Vystřídal službu na různých lodích a v roce 1829 se na palubě korvety SMS Adria zúčastnil bombardování pirátských přístavů v Maroku. V roce 1831 získal hodnost praporčíka^[1] a kromě válečných lodí sloužil také u obchodního loďstva. V letech 1831–1832 absolvoval cestu na Blízký východ, jinak se plavil převážně v Jaderském moři.

Postupoval v hodnostech (fregatní poručík 1842^[2], poručík řadové lodi 1848) a v roce 1847 byl přidělen k vojenskému referátu vrchního velení námořnictva v Benátkách. Vyznamenal se během revolučních bojů v Itálii v letech 1848–1849, kdy se na parnících SMS Vulcano a SMS Curtatone podílel na blokádě Benátek (1848) a bombardování Ancony (1849). V té době utrpěl střelné poranění břicha s doživotními následky. Ve spolupráci s Lazarem Mamulou se také zúčastnil společné akce vojska a námořnictva v Boce Kotorské (1849).

Díky zásluhám v revolučních letech 1848-1849 absolvoval rychlý kariérní postup, byl povýšen na korvetního kapitána (25. října 1848) a fregatního kapitána (19. ledna 1850).^[3] V letech 1849–1852 byl velitelem fregaty SMS Venus, s níž absolvoval cesty do Neapole, Lisabonu, na Madeiru a v roce 1851 do oblasti Karibiku a na Kubu. K datu 9. března 1852 byl povýšen na kapitána řadové lodi^[4] a převzal velení fregaty SMS Bellona spolu s velením eskadry v Jaderském moři. Jako velitel fregaty SMS Novara absolvoval cestu do Anglie (1854) a poté jako velitel fregaty SMS Schwarzenberg pobýval na Blízkém východě (1854–1855).

V letech 1855–1856 působil u velení námořních základen v Terstu a Pule a v srpnu 1856 se stal ředitelem nově zřízené císařské námořní kanceláře Františka Josefa I. V této funkci setrval jeden rok do srpna 1857^[5][6] a mezitím byl povýšen na kontradmirála (9. prosince 1856).^[7] V letech 1857–1859 byl poté zástupcem vrchního velitele námořnictva arcivévody Maxmiliána^[8] a jako velitel eskadry v Dalmácii se v roce 1859 zúčastnil války se Sardinií. Po prohrané válce požádal o uvolnění z aktivní služby a žil v soukromí ve Vídni a Terstu. V srpnu 1860 se vrátil na moře jako velitel lodi SMS Kaiser a v letech 1860–1862 byl přidělen k vojenskému velitelství ve Veroně.

K datu 1. května 1862 byl penzionován v hodnosti viceadmirála^[9], ale o rok později se znovu vrátil do aktivní služby jako velitel pevnosti na ostrově Vis (1863–1864). V březnu 1864 byl povolán do Vídně na ministerstvo námořnictva jako zástupce ministra Friedricha von Burgera. Po zrušení ministerstva námořnictva byl k datu 1. srpna 1865 přeložen na ministerstvo války jako šéf námořní sekce a v této funkci byl zároveň vrchním velitelem námořnictva (1865–1868).^[10][11] Byl mimo jiné poradcem arcivévody Leopolda a v roce 1866 se podílel na organizaci námořního tažení během války s Itálií (bitva u Visu). K datu 8. března 1868 byl z funkce vrchního velitele námořnictva odvolán a nahrazen admirálem Tegetthoffem, s nímž měl spory již z dřívější doby. Dne 7. října 1869 byl definitivně penzionován a od té doby žil v soukromí.

Až po odchodu do penze se oženil, v roce 1869 se jeho manželkou stala Hermína Müllerová von Schönenbeck. Z manželství se narodil syn Gustav Heinrich (1878–1922), který sloužil u námořnictva a za první světové války dosáhl hodnosti korvetního kapitána.

Během služby u námořnictva se stal nositelem několika ocenění v Rakousku i v zahraničí.^[12] V roce 1854 byl povýšen do šlechtického stavu s titulem rytíř.^[13][14] Jako vrchní velitel námořnictva obdržel v roce 1865 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[15]

• rytířský kříž Leopoldova řádu (1849)
• Vojenský záslužný kříž (1859)

• komandérský kříž Řádu svatého Řehoře Velikého (1850, Papežský stát)
• komandérský kříž Řádu Spasitele (1855, Řecko)
• velkodůstojník Řádu Guadalupe (1866, Mexiko)

• SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl I. 1808–1895; Biblio Verlag Osnabrück, 1997; s. 122–126 (heslo Ludwig von Fautz) ISBN 3-7648-2511-1

• Ludwig von Fautz in: Österreichisches Biographisches Lexikon