Masatake Terauči

Masatake Terauči
Narození	5. února 1852 Hirakawa
Úmrtí	3. listopadu 1919 (ve věku 67 let) Azabu-ku
Alma mater	Rikugun Toyama Gakkō
Povolání	politik a voják
Ocenění	Řád zlatého luňáka 1. třídy (1906) velkostuha Řádu chryzantémy velkostuha Řádu květů paulovnie velkokříž Řádu lázně
Choť	Taki Terauchi
Děti	Hisaiči Terauči
Příbuzní	Sadao Hasegawa (tchán) Hideo Kodama (zeť)
Funkce	Japanese Resident-General of Korea (1910) Governor-General of Chōsen (1910–1916) premiér Japonska (1916–1918)
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Masatake Terauči (japonsky: 寺内 正毅; 5. února 1852 Jamaguči – 3. listopadu 1919 Tokio) byl japonský maršál (gensui) a politik, premiér Japonska v letech 1916 až 1918. Byl rovněž dlouholetým ministrem války (1902–1911), ministrem financí (1916), ministrem zahraniční věcí (1908, 1916) a generálním guvernérem Koreje (1910–1916).

Narodil se v samurajské rodině. Jeho rodné jméno bylo Tada Jusaburó, změnil si ho podle příbuzného, který ho adoptoval.^[1] Jako mladík byl od roku 1864 členem milice Kiheitai a byl chráněncem Aritoma Jamagata. Od roku 1867 bojoval ve válce Bošin proti šógunátu Tokugawa, zejména v bitvě u Hakodate. Poté byl v Kjótu na ministerstvu války vycvičen francouzskými instruktory v západní vojenské taktice.

V roce 1870 se stal členem osobní stráže císaře Meidžiho. V roce 1871 opustil vojenskou službu, aby se mohl věnovat studiu jazyků, ale brzy povolán zpět, když se začala formovat japonská císařská armáda. Navštěvoval armádní školu Tojama a po studiích byl jmenován podporučíkem. V roce 1873 začal učit na nové Japonské císařské vojenské akademii. Zasahoval proti sacumskému povstání v roce 1877 a během bitvy u Tabaruzaky byl zraněn a přišel o pravou ruku.^[2] Jeho fyzické postižení se ale neukázalo být zásadní překážkou pro vojenskou a politickou kariéru.

V roce 1882 byl poslán do Francie jako pobočník prince Kanina Kotohita a byl ve Francii jmenován i vojenským atašé.^[3] Ve Francii zůstal až do roku 1886. Po návratu do Japonska byl jmenován náměstkem ministra války. V roce 1887 se stal velitelem Vojenské akademie. V roce 1891 byl jmenován náčelníkem štábu 1. divize a v roce 1892 byl náčelníkem prvního úřadu generálního štábu.

Během první čínsko-japonské války (1894 až 1895) byl zodpovědný za veškerý pohyb vojsk a zásobování. V roce 1896 mu bylo přiděleno velení 3. pěší brigády. V roce 1898 byl povýšen na prvního generálního inspektora vojenského výcviku, což byla jedna ze tří nejvyšších pozic v japonské armádě. V roce 1900 se stal zástupcem náčelníka generálního štábu a odjel do Číny, aby osobně dohlížel na japonské síly během jejich zásahu proti boxerskému povstání.

V roce 1902 byl jmenován ministrem války. Během jeho mandátu proběhla rusko-japonská válka (1904–1905). Po japonském vítězství ve této válce byl povýšen do šlechtického stavu, získal titul barona (danšaku) (později vikomta (šišaku), roku 1911 hraběte (hakušaku)). V roce 1907 byl jmenován předsedou Jihomandžuské železniční společnosti.

Po atentátu na bývalého premiéra Itó Hirobumiho v Charbinu, který spáchal korejský nacionalista An Džung-geun v říjnu 1909, byl Terauči jmenován japonským generální rezidentem v Koreji. V srpnu 1910 nátlakem přiměl Korejce podepsat smlouvu o oficiální anexi Koreje, a stal se tak prvním generálním guvernérem Koreje. V této funkci byl přímo podřízen jen císaři a měl širokou škálu pravomocí, od zákonodárnéých, přes administrativní až po soudní. Anexe a následná politika byla u většiny korejského obyvatelstva velmi nepopulární a Terauči použil vojenskou sílu, aby si udržel kontrolu. Zahájil také asimilační politiku, za tímto účelem byly po celé Koreji postaveny tisíce škol. Ačkoli to výrazně přispělo ke zvýšení gramotnosti a vzdělávací úrovně, učební osnovy byly zaměřeny na japonský jazyk a japonskou historii, což ohrožovalo korejskou národní svébytnost. Ještě větší nenávist ale vyvolal Teraučiho zásah do vlastnictví půdy. Systém vlastnictví byl v Koreji značně nepřehledný a řada majitelů vlastnila půdu na základě zvyku. Terauči se rozhodl systém katastralizovat a vlastnictví bylo přiznáno jen těm, kdo o tomto vlastnictví mohli předložit písemné důkazy. V důsledku byly asi dvě třetiny všech pozemků v soukromém vlastnictví zabaveny a prodány japonským developerům.

V červnu 1916 byl Terauči povýšen do převážně ceremoniální vojenské hodnosti gensui (polní maršál). V říjnu se stal předsedou vlády a současně řídil resorty zahraničí a financí. Jeho kabinet se skládal výhradně z kariérních byrokratů, protože politikům nedůvěřoval. Během svého funkčního období prováděl agresivní zahraniční politiku. Poskytl půjčky čínskému válečníkovi Tuan Čchi-žuejovi, který za to Japoncům tajně přislíbil části provincie Šan-tung, zvláštní práva v Mandžusku a vlastně i v celé Číně.^[4] Tyto nároky si Terauči pojistil dohodou se Spojenými státy (dohoda Lansing-Išii). Během probíhající první světové války dodržoval japonské spojenecké závazky vůči Spojenému království a vyslal válečné lodě do jižního Pacifiku, Indického oceánu a Středozemního moře. Převzal též kontrolu nad německými koloniemi v zálivu Ťiao-čou (v Číně) a v Tichém oceánu.^[5] Jeho posledním aktem ve funkci byl návrh na vyslání vojáků na podporu bělogvardějců v ruské občanské válce.^[1] V září 1918 rezignoval na svůj úřad kvůli "rýžovým nepokojům", které se v důsledku inflace rozšířily po celém Japonsku.