Michael Tišljar von Lentulis

Michael Tišljar von Lentulis
Vrchní velitel c. k. četnictva
Ve funkci: 1907 – 1917
Předchůdce	Josef Döller von Wolframsberg
Nástupce	František Kaník
Vojenská služba
Služba	Rakousko-uherská armáda Československá armáda
Hodnost	generál III. třídy v.v. (1919), generál pěchoty (1913), polní podmaršál (1908), generálmajor (1904)
Titul	svobodný pán (1917)
Commons	Michael Tišljar von Lentulis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Michael svobodný pán Tišljar von Lentulis (chorvatsky Mihael / Mijo Tišljar barun od Lentulis) (16. září 1853 Virje – 28. dubna 1922 Vídeň) byl rakousko-uherský generál chorvatského původu. V c. k. armádě sloužil od roku 1874, byl důstojníkem generálního štábu a vystřídal působení u různých jednotek pěchoty. V letech 1907–1917 zastával funkci vrchního velitele c. k. četnictva a v roce 1913 dosáhl hodnosti generála pěchoty. Při odchodu do penze byl v roce 1917 povýšen do stavu svobodných pánů. Po zániku monarchie mu byla přiznána hodnost generála ve výslužbě v československé armádě (1919).

Pocházel z chorvatské selské rodiny připomínané od 16. století, narodil se jako starší syn Martina Tišljara (1829–1876) a jeho manželky Anny, rozené Pintarové (1834–1871). Vojenskou průpravu získal na kadetních školách v Bjelovaru (1868–1871) a Záhřebu (1871–1873). Do armády vstoupil v roce 1874 jako poručík k 16. pěšímu pluku v Bjelovaru.^[1] Krátce sloužil v Terstu a v roce 1878 se zúčastnil okupace Bosny a Hercegoviny. Krátce působil u okupační správy v Sarajevu a v roce 1880 přešel v hodnosti nadporučíka k 69. pěšímu pluku v Székesfehérváru.^[2] V letech 1881–1883 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni^[3] a byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu. V letech 1883–1885 sloužil u 38. pěší brigády v Českých Budějovicích.^[4] V roce 1885 byl povýšen na kapitána a tři roky strávil u 24. pěší divize v Přemyšlu.^[5] V letech 1888–1889 byl štábním důstojníkem u 13. armádního sboru v Záhřebu a poté působil přímo na generálním štábu ve Vídni.^[6] V roce 1892 byl povýšen na majora a po krátké službě v Kluži pak šest let strávil u 22. pěšího pluku v Zadaru,^[7] mezitím v roce 1895 dosáhl hodnosti podplukovníka.^[8] V roce 1898 byl povýšen na plukovníka^[9] a následně byl velitelem 71. pěšího pluku, s nímž vystřídal působení ve Vídni, Prešpurku a Trenčíně (1898–1904).^[10][11][12]

K datu 1. listopadu 1904 byl povýšen do hodnosti generálmajora^[13] a převzal velení 58. pěší brigády v Liberci (1904–1906).^[14][15] V roce 1906 byl povolán do Vídně jako zástupce velitele c. k. četnictva a v letech 1907–1917 byl vrchním velitelem c. k. četnictva (Gendarmerieinspektor).^[16] V této funkci sídlil v paláci na ulici Opernring 6^[17] projektovaném českým architektem Josefem Hlávkou.^[18] V roce 1908 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála a k datu 1. května 1913 obdržel hodnost titulárního generála pěchoty.^[19] K datu 1. února 1917 byl penzionován.^[20] Po zániku monarchie kvůli nároku na penzi požádal o služební zařazení do československé armády a v roce 1919 mu byla v Československu přiznána hodnost generála III. třídy ve výslužbě.^[21]

Zemřel ve Vídni 28. dubna 1922 ve věku 68 let, pohřben byl na hřbitově ve vídeňské čtvrti Ober St. Veit.

V roce 1908 byl povýšen do šlechtického stavu s titulem a predikátem Edler von Lentulis. Při příležitosti odchodu do výslužby byl k datu 4. ledna 1917 povýšen do stavu svobodných pánů.^[22][23] Během vojenské služby obdržel řadu vyznamenání.^[24]

• Válečná medaile (1879)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1897)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Řád železné koruny III. třídy (1902)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1909)
• Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1911)
• Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací (1915)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1916)
• velkokříž Řádu sv. Alexandra (1917, Bulharsko)

Během své služby v Sarajevu po roce 1878 se seznámil s Marií Isidorou Maškovou von Bosnadol (1857–?),^[25] dcerou chorvatského vojenského lékaře Ivana Maška (1821–1886),^[26] vzali se v roce 1879 ve Vídni. Z manželství se narodily čtyři děti, tři synové a dcera Hilda (1880–1968), provdaná za důstojníka generálního štábu Rudolfa Wegwarta. Syn Milan (1882–1969) byl za první světové války majorem u generálního štábu, nejmladší syn Ivan (1887-?) působil jako státní úředník a v meziválečném období byl generálním ředitelem velkostatku Brumov na Moravě.^[27] Ve Vídni rodina sídlila původně v domě v ulici Trauttmansdorffstraße 27 ve 13. vídeňském obvodu, od roku 1921 obývali v ulici Hietzinger Hauptstraße 122 vilu pronajatou od židovské rodiny Przibramů.^[28][29]

Jeho mladší bratr Stjepan (1857–1922) byl diplomatem a působil u konzulátů v Jokohamě, Buenos Aires a Miláně.^[30]

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 306–307 (heslo Michael Tišljar) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)
• BALLA, Tibor: Hrvatski članovi carskog i kraljevskog generalstog stožera iz Podravine u prvome svjetskom ratu in: Podravina. Volumen 21; Koprivnica, 2022; s. 106–108 dostupné online

• Michael Tišljar na webu Podravske širine