Miloš Trifunović

Miloš Trifunović
Narození	30. října 1871 Užice
Úmrtí	19. února 1957 (ve věku 85 let) Bělehrad
Alma mater	Užice Gymnasium Fakulta filozofie Bělehradské univerzity
Povolání	politik
Politická strana	Národní radikální strana
Funkce	Prime Minister of Yugoslavia (1943)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Miloš Trifunović (srbsky: Милош Трифуновић; 30. října 1871 Užice – 19. února 1957 Bělehrad) byl jugoslávský politik srbské národnosti. V roce 1943 byl krátce předseda jugoslávské exilové vlády. Několikrát byl ministrem školství (1917–1918, 1922–1924, 1941–1943), zastával též posty ministra výstavby (1924) a ministra náboženství (1924–1926). Byl představitelem Národní radikální strany.

Vystudoval filozofickou fakultu Bělehradské univerzity. Poté se stal učitelem na gymnáziu v Užici. Profesi opustil, když se v roce 1903 stal poslancem parlamentu Srbského království.^[1] Na sklonku jeho existence se prvně dostal do vlády, tehdy však působil v exilovém kabinetu na Korfu. Po vzniku Jugoslávie se do funkce ministra školství dvakrát vrátil a měl možnost více prosadit své představy o reformě: zasadil se o zvýšení počtu základních škol v zemi a prodloužení povinné školní docházky ze čtyř na osm let. Během druhého mandátu, v roce 1926, zavedl celostátní učební osnovy pro střední školy, které se ovšem dočkaly značné kritiky učitelů.^[2]

Dne 6. ledna 1929 král Alexandr zrušil ústavu a nastolil královskou diktaturu. Trifunović jako předseda Národní radikální strany to silně kritizoval. Po dvou letech král vytvořil novou ústavu a byla vytvořena nová hegemonní strana s názvem Jugoslávská radikální rolnická demokracie (později Jugoslávská národní strana), a přestože se někteří veteráni radikální strany rozhodli do ní vstoupit, Trifunović tak neučinil a zůstal v opozici vůči novému režimu. Po zatčení jiného opozičního vůdce, Vladko Mačka z Chorvatské rolnické strany, se Trifunović podílel na jednotném manifestu všech opozičních sil, byť Trifunović prosadil, aby v prohlášení nebyl zmíněn přímo Maček. Prohlášení žádalo obnovu občanských svobod, skutečný parlamentarismus a reformu ústavního pořádku.

V roce 1943 se postavil do čela exilové vlády. Trifunovićův kabinet se snažil významně podpořit nacionalistický odboj četniků. Dne 14. července úřadující ministr armády, námořnictva a letectva Petar Živković vypracoval plány na vytvoření exilové armády o síle přibližně 100 000 vojáků. Předpokládalo se, že Spojenci budou udržovat a zásobovat tuto armádu, která se vylodí v Dalmácii a bude bojovat po boku četniků proti Italům a Němcům. Spojenci však plán odmítli.^[3] Kvůli neustálému hašteření mezi srbskými a chorvatskými členy kabinetu Trifunović 10. srpna 1943 rezignoval.

Na rozdíl od některých jiných exilových politiků se Trifunović v roce 1945 vrátil do Jugoslávie, ačkoli bylo jasné, že v zemi budou dominovat komunisté, které za války nakonec upřednostnili i západní spojenci. Spolu s předsedou Demokratické strany Milanem Grolem plánoval vytvořit společnou kandidátku a postavit se Svazu komunistů Jugoslávie v parlamentních volbách v listopadu 1945. V srpnu téhož roku Grol – který byl místopředsedou vlády – rezignoval na protest proti nedemokratickým krokům komunistického režimu. On i Trifunović se nakonec rozhodli volby bojkotovat.

V prosinci 1946 byl Trifunović postaven před soud za údajné poskytování vojenských a jiných informací americkému velvyslanectví v Bělehradě. Trifunović byl shledán vinným a odsouzen k osmi letům vězení. Propuštěn byl po odpykání dvou a půl roku.