Neokolonialismus

Neokolonialismus je vliv, kdy mocné, většinou vyspělé země, ovládají prostřednictvím své politické moci a ekonomické síly rozvojové země. Ty mohly, ale nemusely být v minulosti jejich koloniemi. Neokolonialismem se však může vyznačovat i vztah států, které nemají žádné koloniální vazby z minulosti. Tímto tématem se v obecnější rovině zabývá rovněž teorie závislosti.

Pojem neokolonialismus vznikl v období dekolonizace v polovině 20. století^[1], kdy většina zejména afrických a asijských kolonií získala nezávislost. Dekolonizace se dotkla zejména největších koloniálních velmocí toho období Spojeného království a Francie, v menší míře Belgie, Portugalska a Nizozemska. Samostatnost získala v roce 1960 většina států Afriky, tento rok je nazýván Rokem Afriky.^[2] V Asii získaly nezávislost například Jižní a Severní Vietnam (Francie), Malajsie (Británie), Kuvajt (Británie), Katar (Británie) nebo Spojené arabské emiráty (Británie).

Poprvé se pojem neokolonialismus objevil v Oxfordském slovníku v roce 1961, kde byl definován jako nejnebezpečnější forma kolonialismu.^[1] Pojem neokolonialismus se ale stal frekventovaným, což vedlo k rozšíření jeho původního významu. Obecně se jedná o pokračování kolonialismu, ale už ne formou přímé nadvlády, ale především pomocí politické a ekonomické kontroly.

Je ale nutné odlišovat, zda jde o logickou ekonomickou provázanost zemí způsobenou globalizací, nebo se jedná o prosazování vlastních ekonomických zájmů mocností ve vztahu k ekonomicky slabším státům.

Kontrola může probíhat i prostřednictvím vládnoucí elity. Klíčoví představitelé státu se mohou podřizovat rozhodnutí své bývalé koloniální mocnosti, protože to považují za výhodné pro sebe a někdy i pro stát. Velmi často jsou ale osobní zájmy vládnoucích elit nadřazeny celospolečenskému zájmu a prosperitě státu.^[3]

Formálně jsou bývalé kolonizované státy dnes nezávislé. Reálně ale může zůstávat jejich ekonomický a politický systém úzce kontrolován.^[4] Kontrola může mít podobu ekonomické, politické, kulturní nebo vojenské závislosti.^[5][6] Neokolonialismus se zpravidla orientuje spíše na politicko-ekonomický kontext, než na kontext politicko-kulturní.^[3]

Neokolonialismem může být i významná přítomnost zahraničního kapitálu nebo globálně významného investora, který využívá levnou pracovní sílu. Daná země je poté závislá na rozhodnutí investora v zemi setrvat či odejít, kdy odchod může znamenat nárůst nezaměstnanosti apod. Tomuto druhu ekonomického neokolonialismu může předcházet poskytování půjček Mezinárodním měnovým fondem.^[7] Ty mohou být různě podmiňované, včetně podmínky liberalizace trhu, která umožní vstup zahraničním investorům do země. Ti často smetou místní slabou konkurenci, a jejich prostřednictvím plyne většina zisků mimo danou (často) rozvojovou zemi.^[4]

Neokolonialismem byla i závislost plynoucí z Dohody z Lomé^[8] z roku 1975 mezi EU a státy Afriky, Karibiku a Pacifiku (AKT), převážně bývalými koloniemi. Dohoda byla v roce 2000 nahrazena Dohodou z Cotonou. V roce 2023 byla opět nahrazena novou, nyní (v roce 2025) platnou Samojskou dohodou^[9] mezi EU a OAKTS (Organizace afrických, karibských a tichomořských států - formalizace skupiny AKT). Dohody umožňovaly těmto státům bezcelní dovoz do EU pouze primárních komodit, tzn. produktů s žádnou nebo minimální přidanou hodnotou. Státy tak exportovaly primární komodity (ropu, uran, zlato apod.), přesto se ale ekonomicky nerozvíjely a nebohatly.^[2]

Současná klimatická změna a opatření proti ní jsou některými považovány za klimatický kolonialismus,^[10] neokolonialismus^[11] nebo ekoimperialismus.^[12] Environmentalismus pak může také sloužit ke kontrole a řízení rozvojového světa.^[13] Rozvojové země se brání vysokým platbám na boj proti klimatické změně a požadují, aby platby poskytovaly bohatší vyspělé země.^[14][15] Případně se některé státy se obracejí na Čínu nebo státy Perského zálivu, aby se podílely na financování, což však naráží na odpor.^[16] Tyto země jsou ekonomicky vyspělé, jsou ale stále formálně řazeny mezi rozvojové země. Tento stav se ale snaží udržet, protože jim umožňuje vyhnout se povinnostem a platbám bohatších států.^[16]

Vyvážení odpadu do těchto zemí je také nazýváno toxickým kolonialismem („toxic waste colonialism“).^[17]

Přestože země Sahelu a některé okolní státy jsou od Roku Afriky státy nezávislými, byly všechny koloniemi, převážně francouzskými. Ta v nich měla významný vliv ještě ve 20. letech 21. století^[2][18] a byly tam přítomny její vojenské jednotky.^[19]

V roce 2013 v rámci Operace Serval^[20] Francie intervenovala v Republice Mali, kdy v konfliktu s protivládními silami podpořila Francii loajální vládu.^[21] V sousedním Nigeru těžila francouzská společnost Areva uran, a francouzské jednotky tak byly preventivně rozmístěny i v této zemi. V roce 2014 následovala antidžihádistická Operace Barkhane s interferencí a rozmístěním jednotek v Čadu. V rámci ní bylo v regionu rozmístěno více než 5000 francouzských vojáků.^[22]

Zasahování do vnitřních záležitostí těchto států, způsobovalo vzestup společenského napětí v oblasti. V zemích Sahelu mají navíc bezpečnostní problémy tendenci se rychle přelévat mezi jednotlivými zeměmi.^[21] V bývalých francouzských koloniích se (zejména mezi mladou populací) rozrostla nenávist vůči Francii a její politice.^[20] Výhrady měly buď historický charakter (koloniální minulost) nebo se týkaly současnosti a uvedeného zasahování.

Od roku 2020 se udály v těchto zemích velmi podobné scénáře v zásadě dvojího charakteru. Buď v dané zemi proběhly volby, kdy prezident slíbil změny a stažení francouzských vojsk, nebo události proběhly formou vojenského převratu. Vojenské převraty odstranily hlavu státu loajální Francii^[23][18] a donutily francouzské^[24][23][4], ale i jiné (zejména americké)^[25][26] jednotky ze země odejít. Souhrnně se ale jednalo se o dominový efekt, kdy v průběhu několika let proběhly změny ve vedení některých zemí zemích. Jeden z posledních vojenských převratů byl v Gabonu, kdy v červenci 2023 velitelé bezpečnostních složek oznámili svržení prezidenta Ali Bonga, rozpuštění státních institucí a uzavření hranic.^[23] Gabon se tak stal po Guineji, Mali, Súdánu, Středoafrické republice, Burkině Faso a Nigeru dalším státem, kde od roku 2020 převzala moc armáda.^[23]

Další zemí byl Čad, z nějž se koncem roku 2024 začaly francouzské jednotky stahovat. Opustily základny Faya-Largeau a Abéche a 30. ledna 2025 předáním své poslední základny Kossei definitivně zemi opustily. Stažení vojsk bylo iniciováno prezidentem, kterým je od roku 2021 Mahamat Idriss Déby Itno. Ten prohlásil, že dohody o spolupráci s Francií se staly „zcela zastaralými“ vzhledem k „politické a geostrategické realitě naší doby“.^[22] Stažením z Čadu opustila francouzská armáda svou poslední základnu v zemích Sahelu.

V únoru 2025 se francouzské jednotky stáhly z Pobřeží slonoviny.^[27] Prezident země Alassane Ouattara stažení odůvodnil tím, že je to jedna z částí modernizace armády Pobřeží slonoviny.^[28] 17. července 2025 dokončila Francie (po 65 letech vojenské přítomnosti) staženi posledních 350 vojáků ze Senegalu, kde opustila svou největší základnu v zemi Camp Geille a část tamního letiště.^[27] V roce 2024 vyhrál v Senegalu prezidentské volby Bassirou Diomaye Faye, který slíbil v zemi radikální změny a také to, že Senegal bude s Francií jednat jako s jakýmkoliv jiným státem.^[29]

Ne vždy byl odchod francouzských jednotek dopředu plánovaný a poklidný jako v Čadu, Pobřeží slonoviny nebo Senegalu. Nejnapjatější situace byla v Mali (2020), Burkině Faso (2022) a Nigeru (2023). V těchto zemích jednak Francie od roku 2013 vojensky intervenovala a jednak pro ni byly strategicky důležité. I z těchto důvodů v zemích proběhl vojenský převrat. Tyto tři země nato vystoupily i z afrického hospodářského sdružení Ecowas, které na ně následně uvalilo sankce.^[30]

Pro Francii byla zejména významná ztráta kontroly nad obchodem Nigeru po převratu v červenci 2023^[31], kdy byl sesazen Francii loajální prezident Mohamed Bazoum. Niger byl jedním z největších exportérů uranu na světě a čtvrtina uranu dováženého do EU pocházela právě z Nigeru. Samotný Niger měl ale v těžařské společnosti jen malý podíl a v zemi zůstávalo z exportu uranu jen 5,5% jeho tržní ceny. Francie si tak dlouhodobě zajišťovala levné palivo pro své jaderné elektrárny.^[32][4] Po převratu zastavil Niger vývoz uranu i zlata.^[33] Zemi byly následně donuceny opustit všechny jednotky francouzské a americké armády.^[24][25] Jelikož nebyla vyloučena možnost, že Francie v Nigeru vojenský opět zasáhne,^[34] uzavřely Niger, Burkina Faso a Mali obrannou smlouvu. Invaze jakékoliv cizí armády do některého z těchto států by znamenala mobilizaci a vstup do války všech třech zemí.^[35][36] Tyto země přerušily vazby s Francií a s žádostí o pomoc v boji proti džihádistům se obrátily na Ruskou federaci.^[27]

Bývalé kolonie patří k nejchudším státům světa s nízkým indexem lidského rozvoje. Jsou si ale vědomy, že pro prosperitu a sociální smír v zemi, potřebují rozvíjet zahraniční obchod.^[37] Paradoxně se tak přiklánějí k jiným velmocem. Motivem je i hledání vojenské ochrany před svou bývalou koloniální mocností.^[38] Významný vliv v těchto státech tak získávají jiné mocnosti a to zejména Ruská federace^{[38][39][40][26][41]} a Čína.^{[42][43][44][37]}

• JOHNSTON, R., GREGORY, D., SMITH, D. M. (1994): The dictionary of human geography, Blackwell., Oxford, 958 s.

• Extraktivismus
• Imperialismus
• John Perkins
• Kolonialismus
• Postkolonialismus
• Teorie závislosti
• Výlučná ekonomická zóna