Přádelna Karla Bienerta

Přádelna Karla Bienerta
Areál továrny (2012)
Areál továrny (2012)
Poloha
AdresaBílý Potok, ČeskoČesko Česko
Souřadnice50°52′27,12″ s. š., 15°13′6,24″ v. d.
Další informace
Rejstříkové číslo památky104326 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Přádelna Karla Bienerta je bývalý průmyslový podnik v Bílém Potoce, obci na severu České republiky, ve Frýdlantském výběžku Libereckého kraje.

Historie

Začátky provozu

Továrnu na výrobu příze nechal u soutoku Smědé s Hájeným potokem roku 1852 vybudovat Ignaz Lange. Zájezdní hostinec, jenž s továrnou sousedil, přestavěl na kanceláře a na byty pro nové zaměstnance. V roce 1860 koupili závod bratři Cordellovi.[1] Od nich ji roku 1882 odkoupil liberecký podnikatel Karl Bienert junior, v té době majitel společnosti Karl Bienert & Sohn.[2] Podle jiných zdrojů však ještě bratři Cordellovi roku 1884 v továrně vyměnili pohon z vodního kola na parní pocházející z kotle od společnosti Ringhoffer.[1] Parní stroj měl výkon 130 koňských sil a pomáhal vykrýt nižší průtok v řece Smědé, která od vzniku továrny prostřednictvím vodního kola o průměru 10,8 metru představovala jediný zdroj energie pro celý výrobní proces. I po instalaci parního stroje se ale vodní energie využívalo i nadále, aby se jejím prostřednictvím snížila spotřeba uhlí nutná k pohonu parního stroje.[3]

Přestavba objektu

Následně Bienert továrnu přestavěl podle plánů stavitele Josefa Niessera,[2] které zpracoval roku 1882.[4] Během roku 1902 proběhla modernizace zařízení továrny,[4] aby se v ní dala zpracovávat česaná a vigoňová příze.[2] Další úpravy se realizovaly roku 1907, kdy provoz získal vodní turbínu s výkonem 130 koňských sil, která byla navíc vhodněji umístěná než původní vodní kolo, takže odpadl do té doby užívaný úhlový převod na jednotlivé transmise. Původní vývařiště, v němž se do té doby nacházelo vodní kolo, překonávala voda pomocí tlakového potrubí. Výměny se navíc dočkal i parní stroj, jenž měl nově výkon o padesát koňských sil vyšší než předchozí (nově 180 koňských sil) a i ten se osadil tak, aby souhlasil s osami transmisí.[3]

Požár továrny a její obnova

Továrnu však postihl požár, který ji srovnal se zemí. K neštěstí v noci z 5. na 6. února 1913.[2][p 1] Příčinou požáru byla velká vznětlivost a výbušnost prachu ze spřádané bavlny a také nedostatečný systém protipožárního zabezpečení, který disponoval pouze kbelíky na vodu a pískem.[1] Neštěstí si vyžádalo životy pěti dělníků a na jejich počest je před továrnou vysazeno pět tújí.[5] Majitel podniku Karl Bienert plánoval místo opustit, ale jeho vnuk Emil Bienert si ji na svém dědovi vyprosil, protože vycítil potenciál ve vývozu kobercové příze, kterou jeho děd v bělopotocké továrně od roku 1907 produkoval. Emil Bienert si od bank ve Švýcarsku vypůjčil finanční prostředky pomocí nichž továrnu znovu postavil. Navíc si vybudoval síť obchodních kontaktů jak v Indii, tak na Blízkém východě, kam mohl svou kobercovou přízi dodávat jako surovinu pro zhotovování orientálních koberců.[3]

Autorem obnovené továrny se stal Heinrich Ziegler ze Žitavy.[3] Navrhl čtyřpodlažní přádelnu o skeletové železobetonové konstrukci dvakrát osm polí (každé o rozměrech 4,08 na 7,15 metru).[4] Při její jižní stěně naplánoval turbínovou halu, na západní straně strojovnu s kotelnou a u severní stěny přádelny schodišťovou věž s vodní nádrží,[4] mající objem 30 tisíc litrů vody využitelná při případném požáru. Aby voda v nádrži nezamrzla, zahříval ji tepelný výměník vytápěný parním kotlem.[3] V samostatných objektech se pak ještě nachází sklady, jež jsou situovány severně od přádelny, a trhárna, která je od přádelny umístěna východním směrem.[4] Při budování železobetonové konstrukce objektu se využilo cihel z původní vyhořelé továrny, což mělo za následek snížení nákladů na stavbu nových budov.[3] Instalovaný parní kotel firmy Breitfeld–Daněk byl roku 1926 doplněn dvojicí Francisových turbín značky Voith.[4] Původní kotel z roku1907 však v továrně zůstal až do 21. století.[3]

Pokud by v závodě k požáru skutečně došlo a teplota překonala kritický bod v úrovni přibližně 98 stupňů Celsiovy škály, v potrubí rozvedeném po celém areálu objektu, natlakovaném vzduchem a opatřeném takzvanými Sprinklerovými sklápěcími hlavicemi by v místě neštěstí došlo v hlavici k roztavení plíšku spájeného nízkotavným cínem, který držel ucpávku ve formě skleněné kuličky. Následně by vlivem poklesu tlaku vzduchu začala do místa požáru proudit z nádrže voda, jež by současně rozpohybovala malou Peltonovu vodní turbínu, která by rozezněla požární sirénu instalovanou na nádvoří areálu. Vzhledem k tomu, že se v potrubí nacházel natlakovaný vzduch, nedocházelo v zimě k jeho poškození mrazem ani ke korozi.[3]

Období druhé světové války

Továrník Bienert musel ve třicátých letech 20. století ve svém podniku vlivem hospodářské krize zastavit výrobu.[1][4][5] Za druhé světové války se v továrně pro wehrmacht montovaly letecká radiokomunikační zařízení, pro něž se jednotlivé součástky vyráběly v okolních provozech.[3] Počínaje podzimem 1942 v továrně pracovalo více než šedesát ruských a běloruských válečných zajatců.[1] Vedle telekomunikační výroby zůstala zachována i část textilní produkce, když se zde látkový odpad z fronty trhal a zpracovával na přízi pro technické látky.[3] Na konci války se dcery majitelů továrny, manželů Bienertových, před blížícími se vojáky Rudé armády po dobu dvou týdnů ukrývaly v někdejším vývařišti vodního kola. Jejich matka jim sem po tu dobu nosila jídlo a pití.[3]

Když válka skončila, zdejší Němci v rámci odsunu odešli a na jejich místa přicházeli lidé z československého vnitrozemí. Na podnik byla uvalena národní správa.[1] Odsunutému Emilu Bienertovi švýcarští bankéři neuznali skutečnost, že jeho závod československé úřady zkonfiskovaly, a tak musel ještě po dobu osmnácti let splácet úvěr továrnu, kterou v tu dobu již ve skutečnosti nevlastnil.[3] Po roce 1948 se přádelna stala součástí národního podniku Fryba a posléze Bytex,[2][4] který zde vyráběl kobercovou přízi.[1] V roce 1984 rozbili příznivci hnutí Brontosaurus vodní turbínu přádelny ve snaze o překonání plánovaného množství sesbíraných kovů. Zničené zařízení sloužilo k pohonu transmisí v celé továrně.[3]

Konec textilní továrny a přerod v muzeum

Mezi roky 1990 a 2001 působila v areálu továrny chrastavská[1] akciová společnost Mykana,[2][4][5] která se ale na začátku 21. století dostala do hospodářských obtíží, vyhlásila celozávodní dovolenou, během níž byl na Mykanu vyhlášen konkurz,[5] čímž skončila výroba kobercové příze v bělopotocké továrně.[3]

Počínaje rokem 2002 je majitelem továrny Pavel Šercl, který v ní provozuje specializovanou dílnu, v níž provádí opravy historické techniky.[1][2][4] V areálu navíc majitel ve spolupráci s pražským Vojenským historickým ústavem zřídil Jizerskohorské technické muzeum, které prezentuje letecké motory.[6] V letech 2010 a 2024 postihly Bílý Potok povodně, které poškodily vodohospodáři zanedbávané koryto řeky Smědé. Proudící voda podemlela nosné zdi objektů, jimž tak hrozilo zřícení.[3] Náklady na opravu se na konci roku 2024 pohybovaly nad třemi miliony korun českých.[7] Založil proto na platformě Donio veřejnou sbírku, pomocí níž chtěl vybrat částku dva miliony.[8]

Od 28. dubna 2011 je areál kulturní památkou České republiky.[9]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Podle jiných zdrojů mělo k požáru dojít již během jara[1] roku 1903.[4]

Reference

  1. ↑ a b c d e f g h i j HEINDORFER ML., Josef. Jizerské hory: Reportáž – Příběh staré továrny na přízi. S. 30–31. Krkonoše – Jizerské hory [online]. Říjen 2004 [cit. 2025-02-15]. S. 30–31. Dostupné online. ISSN 1214-9381. 
  2. ↑ a b c d e f g BERAN, Lukáš. Karl Bienert jun., odpadová přádelna [online]. Praha: Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT v Praze [cit. 2014-01-04]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o VAŠÍČEK, Aleš. Je nejen technický skvost. Továrna zažila i ukrývání děvčat před rudoarmějci. iDNES.cz [online]. 2025-02-12 [cit. 2025-02-15]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j k BERAN, Lukáš; VALCHÁŘOVÁ, Vladislava. Industriál Libereckého kraje: technické stavby a průmyslová architektura. Praha: Výzkumné centrum průmyslového dědictví, 2007. 281 s. ISBN 978-80-01-03798-0. Heslo Karl Bienert, odpadová přádelna, s. 91. 
  5. ↑ a b c d VONKA, Martin. Přádelna Bílý Potok. Fabriky.cz [online]. Srpen 2008 [cit. 2014-01-04]. Dostupné online. ISSN 1804-9443. 
  6. ↑ Šercl [online]. Bílý Potok: Šercl [cit. 2014-01-04]. Kapitola Jizerskohorské technické muzeum. Dostupné online. 
  7. ↑ HOŘENÍ, Jaroslav. Na záchranu Jizerskohorského technické muzea se skládají i lidé. V životě jsem tolik podpory necítil, děkuje provozovatel Pavel Šercl [online]. Liberec: Český rozhlas, 2025-01-08 [cit. 2025-01-15]. Dostupné online. 
  8. ↑ LOUDA, Jiří. Bývalé textilce v Jizerkách hrozí zřícení. Poslední povodně podemlely základy. Deník [online]. 2024-12-25 [cit. 2025-02-15]. Dostupné online. 
  9. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2014-01-04]. Identifikátor záznamu 630335261 : Přádelna firmy Karl Bienert jun.. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.