Pavel III.

Jeho Svatost Pavel III.
220. papež
Pavel III. na Tizianově portrétu z roku 1543
Církev	římskokatolická
Zvolení	13. října 1534
Uveden do úřadu	1. listopadu 1534 (intronizace)
Pontifikát skončil	10. listopadu 1549
Předchůdce	Klement VII.
Nástupce	Julius III.
Znak
Svěcení
Kněžské svěcení	26. června 1519
Biskupské svěcení	2. července 1519 světitel Giovanni de’ Medici 1. spolusvětitel Lorenzo Pucci 2. spolusvětitel Andrea Della Valle
Kardinálská kreace	20. září 1493
Osobní údaje
Rodné jméno	Alexandr Farnese (Alessandro Farnese)
Datum narození	29. února 1468
Místo narození	Canino nebo Lazio, Papežský stát
Datum úmrtí	10. listopadu 1549 (ve věku 81 let)
Místo úmrtí	Řím, Papežský stát
Místo pohřbení	Bazilika svatého Petra
Blízká osoba	Silvia Ruffiniová (milenka)
Potomci	Pier Luigi Farnese Paul Farnese Ranuccio Farnese Costanza Farnese
Příbuzní	Giulia Farnese (sestra) Laura Orsini (sestřina dcera) Alessandro Sforza (vnuk z dceřiny strany) Sforza I. Sforza (vnuk z dceřiny strany) Guido Ascanio Sforza di Santa Fiora (vnuk z dceřiny strany) Francesca Sforza (vnučka z dceřiny strany) Mario I. Sforza (vnuk z dceřiny strany) Ascanio Sforza (vnuk z dceřiny strany) Vittoria Farnese (vnučka ze synovy strany) Alessandro Farnese (vnuk ze synovy strany) Ottavio Farnese (vnuk ze synovy strany) Ranuccio Farnese (vnuk ze synovy strany) Orazio Farnese, Duke of Castro (vnuk ze synovy strany) Alessandro Sforza, Sforza I. Sforza, Guido Ascanio Sforza di Santa Fiora, Francesca Sforza[1], Mario I. Sforza[1] a Ascanio Sforza[1] (vnoučata)
Seznam papežů nosících jméno Pavel multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pavel III., vlastním jménem Alessandro Farnese (29. února 1468 Canino – 10. listopadu 1549 Řím), byl papež mezi lety 1534 a 1549.

Jako papež byl Pavel III. klasickým představitelem nepotismu, 18. prosince 1534 jmenoval dva ze svých synovců kardinály a své rodině Farnese různými způsoby vypomáhal. Svého vnuka Ottavia Farnese výhodně oženil s Markétou, nemanželskou dcerou císaře a španělského krále Karla V. Během svého pontifikátu se Pavel III. zasazoval o reformu církve, zcela nezbytnou tváří v tvář sílící protestantské reformaci. Kvůli tomuto úsilí ustanovil reformní komisi z řad kardinálů.

Dne 17. prosince 1537 uvalil církevní klatbu^{[nepřesný odkaz]} na anglického krále Jindřicha VIII. kvůli jeho nepovolenému sňatku s Annou Boleynovou a na celou Anglii uvalil interdikt. 27. září 1540 schválil Tovaryšstvo Ježíšovo (Societas Iesu) a jeho stanovy sepsané sv. Ignácem z Loyoly.

Roku 1545 zahájil Tridentský koncil, který odpověděl, přes obrovské časové období, v němž zasedal, na výzvu reformace. Kvůli napětí se španělským králem a německým císařem Karlem V. se koncil přesunul 11. března 1547 do Bologne, která nepatřila k území Svaté říše římské, takže císař nemohl bezprostředně do jednání koncilu zasahovat.

Jako suverén Papežského státu Pavel III. zachovával neutralitu. Přesto roku 1537 uzavřel spojeneckou smlouvu s Benátskou republikou proti Turkům.

Dne 21. července 1542 Pavel III. bulou Licet ab initio založil Congregatio Romanae et universalis Inquisitionis (tedy kongregaci římské inkvizice, dnes Kongregace pro nauku víry). Roku 1548 uvedl také v život švýcarskou gardu, čímž obnovil osobní stráž papeže, která zanikla během Sacco di Roma, vyplenění Říma, a jako výsledek uzavření barcelonského míru. Započal také výstavbu renesanční podoby baziliky sv. Petra; jako stavitele povolal Michelangela Buonarrotiho.

Během svého pontifikátu Pavel III. jmenoval celkem 71 kardinálů při 12 konzistořích. Šest z nich bylo původně jmenováno in pectore (tedy tajně) a zveřejněno až později. Mezi jmenovanými byli i jeho tři bezprostřední nástupci na papežském stolci: Giovanni Maria Ciocchi del Monte (pozdější Julius III.), Marcello Cervini (pozdější Marcellus II.) a Gian Pietro Carafa (pozdější Pavel IV.). Dalšími významnými jmény byli např. Reginald Pole, Rodrigo Luis de Borja y de Castre-Pinós (prapravnuk papeže Alexandra VI.), Ippolito II. d'Este (vnuk Alexandra VI.) a Enrique de Borja y Aragón (pravnuk Alexandra VI.). Mezi jmenovanými byl i John Fisher, kterého však nechal anglický král Jindřich VIII. popravit poté, co papeže varoval, aby ho nejmenoval kardinálem.

V roce 1535 měl Pavel III. v úmyslu jmenovat kardinálem Desideria Erasma, ten však nabídku odmítl s odůvodněním, že je příliš starý a nemocný. Při přípravách na konzistoř v roce 1542 plánoval Pavel III. jmenovat Giovanniho Guidicciona, ten však zemřel ještě před jejím konáním. Podle Conrada Eubela papež při této konzistoři vyhradil neurčitý počet dalších kardinálů in pectore.^[2]

• Pier Luigi Farnese, vévoda z Parmy a Piacenzy, syn Pavla III.
  • Ottavio Farnese, vévoda z Parmy a Piacenzy. Vnuk Pavla III. Oženil se s Markétou Parmskou, dcerou Karla V.
    • Alessandro Farnese, vévoda z Parmy a Piacenzy. Pravnuk papeže Pavla III. a vnuk císaře Karla V. Oženil se s Marií Portugalskou. Byl místodržícím v Nizozemí, stejně jako předtím jeho matka Markéta Parmská.

Následující tabulka obsahuje genealogický strom, který ukazuje vztah mezi svěcencem a světitelem – pro každého biskupa na seznamu je předchůdcem jeho světitel, zatímco následovníkem je biskup, kterého vysvětil.^[3] Pavel III. patří k linii kardinála d'Estouteville. Rekonstrukcím a vyhledáním původu v rodové linii se zabývá historiografická disciplína biskupská genealogie.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pope Paul III na anglické Wikipedii.

• Tridentský koncil
• Papežská bula Sublimis Deus (zakazující zotročování Indiánů)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pavel III. na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Pavel v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• (anglicky) The Hierarchy of the Catholic Church – Pope Paul III