Rámasvámi Vénkataráman

Rámasvámi Vénkataráman
Narození	4. prosince 1910 Thanjavur district
Úmrtí	27. ledna 2009 (ve věku 98 let) Nové Dillí
Příčina úmrtí	syndrom multiorgánové dysfunkce
Alma mater	Loyola College Madráská univerzita
Povolání	advokát, politik, autor autobiografie a soudce
Ocenění	Prix Lumière de la vérité (2001)
Politická strana	Indický národní kongres
Nábož. vyznání	hinduismus
Choť	Janaki Venkataraman
Funkce	ministr financí Indie (1980–1982) Minister of Defence (1982–1984) Minister of Home Affairs (1982) Vice President of India (1984–1987) prezident Indie (1987–1992) … více na Wikidatech
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rámasvámi Vénkataráman (4. prosince 1910 Rádžamadam – 27. ledna 2009 Nové Dillí) byl indický politik. V letech 1987–1992 byl prezidentem Indie, v letech 1984–1987 viceprezidentem. Byl též ministrem financí (1980–1982), ministrem obrany (1982–1984) a ministrem vnitra (1982). Byl reprezentantem strany Indický národní kongres.

Narodil se v tamilské bráhmanské rodině v Mádrasu. Vystudoval ekonomii na katolické škole Loyola College v Čennaí a poté práva na tamní Právnické škole.^[1] V roce 1935 začal pracovat u Nejvyššího soudu v Madrásu a v roce 1951 u Nejvyššího soudu Indie. Zapojil se do indického hnutí za nezávislost, za což byl dva roky vězněn (1942–1944).^[2] V roce 1946 ho indická vláda zapojila do skupiny právníků vyslaných do Malajsie a Singapuru, aby hájil indické státní příslušníky obviněné z trestných činů kolaborace během japonské okupace. Poté se stal členem ústavodárného shromáždění, které navrhlo indickou ústavu. V roce 1950 byl zvolen do indického prozatímního parlamentu (1950–1952) a poté do prvního řádného parlamentu (1952–1957).

Byl delegátem Valného shromáždění OSN v roce 1953 (a pak znovu v letech 1955, 1956, 1958, 1959, 1960 a 1961). V letech 1955 až 1979 byl členem Správního tribunálu OSN a v letech 1968 až 1979 byl jeho předsedou. Od roku 1957 byl ministrem průmyslu v mádraské provinční vládě. V této funkci, kterou držel celou dekádu, prosazoval myšlenku průmyslových zón, z nichž první byla založena v Guindy (předměstí Čennaí), a podařilo se mu získat investice do velkých podniků veřejného sektoru. Byl vedoucím indické delegace na 42. zasedání Mezinárodní konference práce v Ženevě (1958). V červenci 1967 byl premiérkou Indirou Gándhíovou jmenován členem federální plánovací komise. Měl na starosti průmysl, práci, energetiku, dopravu, komunikace a železnice. V této funkci připravil plán rozvoje indických přístavů. Rezignoval na členství v roce 1971.

V roce 1977 se vrátil do federálního parlamentu, působil v opozici. Zastupoval Indii na meziparlamentní konferenci ve Vídni roku 1978. Byl rovněž jmenován guvernérem Mezinárodního měnového fondu, Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj a Asijské rozvojové banky. Po úspěšných volbách v roce 1980 byl jmenován prvně ministrem ve vládě Indiry Gándhíové. jako ministr financí zvýšil cla a nechal zřídit Národní banku pro zemědělství a rozvoj venkova. S Mezinárodním měnovým fondem vyjednal půjčku ve výši 5 miliard dolarů. Byla to největší půjčka v historii MMF.

Během Venkataramanova působení na ministerstvu obrany podepsala indická vláda dohody o nákupu vrtulníků Sea King a raket Sea Eagle od Británie a stíhacích letounů Mirage od Francie, čímž se snažila zrušit monopol, který měl Sovětský svaz ve zbraňových systémech indických ozbrojených sil. V reakci na to Sověti, kteří nechtěli ztratit největší zbrojní trh v rozvojovém světě, souhlasili s licenční výrobou letounů MiG-27 a MiG-29 v Indii. Dohoda byla dokončena během návštěvy sovětského ministra obrany Dmitrije Ustinova v Indii v březnu 1984. Jeho nejvýznamnějším příspěvkem ve funkci ministra obrany však bylo zahájení Integrovaného programu vývoje řízených střel v roce 1983, který vedl k domácímu vývoji raketových systémů Prithvi, Akash, Agni, Thrishul a Nag indickou Organizací pro obranný výzkum a vývoj. Venkataraman také nechal provést jaderný test v roce 1983 a nařídil obsazení ledovce Siačen indickou armádou v roce 1984.

Toho roku byl jmenován viceprezidentem. Po úspěšném atentátu na Indiru Gándhíovou se připojil k rozhodnutí prezidenta Zaila Singha jmenovat Rádžíva Gándhího premiérem. Byl to Venkataraman, kdo oznámil smrt Indiry Gándhíové ve státní televizi Doordaršan. Když se vztahy mezi Rádžívem Gándhím a prezidentem Singhem zhoršily, vláda začala vysílat Venkataramana na diplomatické návštěvy místo Singha. Singh na tuto izolaci reagoval nespokojeným dopisem, Venkataraman ovšem zabránil parlamentu o dopisu jednat, k velké nespokojenosti opozice. Argumentoval, že je v zájmu národa zachovat důvěrnost komunikace mezi prezidentem a premiérem. Jak se funkční období prezidenta Singha blížilo ke konci, široce se spekulovalo, že má v úmyslu odvolat Gándhího z funkce premiéra a jmenovat prozatímní vládu. Singh se Venkataramana zeptal, zda by měl zájem stát se v takovém případě premiérem, ale Venkataraman nabídku odmítl.

V roce 1987 pohrozil, že odstoupí, pokud nebude vlastní stranou nominován jako prezidentský kandidát. Indický národní kongres tlaku ustoupil a nominoval ho. Venkataraman volby v roce 1987 jasně vyhrál. Přísahu složil 25. července 1987. Během svého pětiletého funkčního období zažil čtyři premiéry a tři z nich jmenoval, což je indický rekord. V úřadu čelil několika krizovým situacím: atentátu na Rádžíva Gándhího, aféře Bofors (v níž byli vrcholní představitelé Indického národního kongresu byli obviněni z přijímání úplatků od švédského výrobce zbraní) či podvodu na akciovém trhu v roce 1992, kdy makléř Haršad Mehta manipuloval s Bombajskou burzou a podvedl investory o 10 milionů dolarů.^[2] Politický chaos za jeho prezidentství je vnímán jako velká krize indického politického systému, on sám měl ale málo nástrojů, jak mu čelit, neboť funkce prezidenta je v tomto systému jen ceremoniální.^[3]