René de Birague

René de Birague
Narození	2. února 1506 Milán
Úmrtí	24. listopadu 1583 (ve věku 77 let) Paříž
Místo pohřbení	Klášter Sainte-Catherine-du-Val-des-Écoliers
Povolání	katolický kněz a katolický biskup
Ocenění	komandér Řádu svatého ducha rytíř Řádu sv. Michala
Nábož. vyznání	katolická církev
Choť	Valentine Balbiani
Funkce	dozorce financí Francie (1568–1571) kancléř Francie (1573–1583) diecézní biskup (1573–1580)
Znak
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

René de Birague (italsky: Renato da Birago; asi 1506 Milán – 24. listopadu 1583 Paříž) byl italsko-francouzský politik. V letech 1574 až 1583 byl hlavním ministrem vládního kabinetu krále Jindřicha III. a tedy de facto premiérem Francie. Byl též strážcem pečeti (od 1570) a kancléřem (1573), což byly funkce zhruba odpovídající ministru spravedlnosti. Jeho náboženská bigotnost přispěla k masakrům protestantů.^[1]

Narodil se v prominentní milánské rodině, která se postavila na stranu Francouzů v italských válkách, a proto byla nucena uprchnout do Piemontu, který Francouzi ovládali. V roce 1536 byl v Itálii prohlášen za zločince a jeho milánské statky byly zabaveny. Ve 40. letech 15. století vstoupil do francouzských služeb. Vedl turínský parlement (soudní dvůr), což mu v kombinaci s jeho vojenskou službou pod francouzským guvernérem Brissacem od roku 1550 poskytlo obrovskou administrativní moc na Francouzi okupovaných územích. V roce 1562, po odchodu Francouzů z Piemontu, opustil své místo. Uchytil se v jednom z posledních Francouzi kontrolovaných měst, Pinerolu, ale poté již zahájil politickou kariéru u francouzského dvora.

Sloužil jako diplomat, zajišťoval například sňatek Karla IX. s Alžbětou Habsburskou v roce 1563. V roce 1565 si zajistil jmenování generálporučíkem v Lyonu, což mu udělilo vojenskou moc nad lyonskou provincií a administrativní pravomoc v nepřítomnosti guvernéra. Obratně zmobilizoval město, aby poskytlo velké finanční prostředky pro katolické žoldnéřské síly během druhé náboženské války. V roce 1570 byl jmenován kancléřem (de facto ministrem spravedlnosti). Byl jedním z členů vlády, která roku 1572 rozhodla o plánu na likvidaci protestantského vedení v preventivním úderu, který se vymkl kontrole a vyústil v masakr známý jako bartolomějská noc.

Ve stejném roce, po smrti své manželky, začal uvažovat o kariéře v církvi a v roce 1573 přijal post biskupa v Lodève. Birague naléhal na Karla IX. a poté na Jindřicha III., aby zaujali konfrontační postoj vůči katolickým šlechticům, tzv. Nespokojencům (Malcontents), kteří se spolčili s hugenoty v páté náboženské válce (1574–1575). Během mezivládí mezi Karlovou smrtí a návratem Jindřicha do království vedl Birague regentskou radu pro Kateřinu Medicejskou. Princ František z Anjou, který utekl v té době od dvora, ho obvinil, že se ho pokusil otrávit, ale neexistují o tom důkazy. Františkovi se nicméně podařilo donutit korunu k velkorysému míru. Během zasedání generálních stavů, které byly v důsledku toho v roce 1576 svolány, vyslal král Jindřich III. Biraguea, aby stavy prosil o peníze, ale bez valného úspěchu.^[2] V roce 1578 byl Birague zbaven kancléřství ve prospěch Philippa Huraulta de Cheverny, i když v kabinetu zůstal až do své smrti. V témže roce ho král odškodnil štědrými finančními příspěvky a jmenováním kardinálem.^[3] V roce 1580 byl vyznamenán nově zavedeným Řádem sv. ducha. V březnu 1583, krátce před svou smrtí, se připojil k "bílým kajícníkům" (Fratellanza penitenziale).