Rudolf Šajdek

Rudolf Šajdek (2. leden 1915, Ostrava - Ostrava) byl fotbalista, hokejista (dobově footbalista, hockeyista), sportovní aktivista a podnikavec.^[1]

Dne 3. listopadu 1930 nahlásil fotbalový klub SK Slovan Rudolfa Šajdka jako nový přírůstek do dorosteneckého týmu.^[2] Rudolf Šajdek hrál již před registrací u Slezské župy footballu.^[3][4] Na začátku 30. let dvacátého století byl stále obsazován jako dorostenec.^[5] V roce 1945 hrál za CAFK Hrabová a v následujícím roce přestoupil do SK Hrabůvka.^[6] V roce 1947 zvažoval přestup do Sparty Stará Bělá, ale oznámený přestup odvolal.^[7]

Jako spousta dalších hrál v zimní sezóně hokej. Nejprve za svůj klub Slovan, později hrál za Železničáře Ostrava a svou hrou se zasloužil o mnohá vítězství týmu.^[8][9]

Už ve 30. letech dvacátého století organizoval hokejové zápasy.^[10] Po 2. světové válce se stal jednatelem Slezské župy hockeyové.^[11] V roce 1947 organizoval brigádníky.^[12]

Zapálený sportovec Rudolf Šajdek si byl vědom, že bez sportovních areálů se sport nedá provozovat. Stal se jednatelem přípravného výboru družstva pro výstavbu zimního stadionu v Ostravě.^[13] Jako sekretář tohoto výboru vyzýval k dobrovolným darům v jakékoli výši.^[14] Předsedou „Ostravský zimní stadion - družstvo pro vybudováni a provoz zimního stadionu" se stal Josef Kotas, který provedl v dubnu 1947 slavnostní výkop.^[15] Od 3. dubna 1947 začal platit zákon č.42/1947 Sb. - Zákon o některých opatřeních ve stavebnictví souvisejících s dvouletým hospodářským plánem.^[16] Stavební práce na stavbách, neobsažených ve dvouletém plánu, bylo možno prováděti jen, byla-li potřeba stavebnin a pracovních sil pro ně kryta z místních zdrojů tak, že tyto stavebniny a pracovní síly nebyly odňaty stavbám, stanovených dvouletým plánem. Josef Kotas, jako předseda KNV, neměl problém splnění podmínek potvrdit, a stavba stadionu mohla pokračovat.

Až v září roku 1947 družstvo zvolilo provozní výbor, jehož členem se stal Rudolf Šajdek.^[17] Není prokázáno, že by Rudolf Šajdek byl projektantem stadionu, s výkresy stadionu prokazatelně pracoval.^[18] Valná hromada družstva se dne 25. května 1951 usnesla vstoupit do likvidace a odevzdat zimní stadion v Ostravě do vlastnictví města Ostravy. Byli stanoveni čtyři likvidátoři; jedním z likvidátorů byl Rudolf Šajdek.^[19] Stadion byl znám jako Zimní stadion Josefa Kotase.

Další aktivitou Rudolfa Šajdka byla iniciace stavby velkého ústředního stadionu v Ostravě, později známého jako Stadion odborářů.^[20] Myšlenka měla podporu komunistických orgánů, protože velká plocha stadionu umožňovala hromadná cvičení se stovkami cvičenců. Podpora Ústředního stadionu se objevila v tisku.^[21]

Zpočátku pracoval ve věci stadionu po pracovní době, mimo svou práci vedoucího střediska Závodu OS 878 Ostrava (Československé stavební závody).^[22] Později bylo rozhodnuto o uvolnění z podniku Stavomontáže,^[23] který existoval po reorganizaci ČSSZ pouze od 1. ledna 1953 do 30. června 1953.^[24] Stal se stavbyvedoucím stavby Ústřední stadion odborářů.^[25] Hlavní náplní jeho práce bylo shánění podpory stavby u vlivných funkcionářů a hledání cestiček, jak v době přídělového hospodářství pokračovat ve stavbě.

Ani v roce 1950 nebyl dostatek stavebních pracovních sil a dostatek stavebního materiálu. Všechen stavební materiál a všechny pracovní síly byly nasměrovány na stavby celostátního významu. Československé hospodářství se z vůle Sovětského svazu orientovalo na těžký průmysl, a tak byly tyto stavby považovány dokonce za stavby významu mezinárodního.^[26] I subjektům, které stavěly stavby s hospodářským významem bylo doporučováno, aby využívaly místních zdrojů a nežádaly okresní národní výbory o příděly stavebního materiálu. Místními zdroji se rozuměly například demolice, nazývané bouračky. Za příklad bylo dáváno JZD, které si i cement obstaralo svépomocí, tj. od člena družstva.^[27]

V polovině roku 1956 se mohli čtenáři Nové svobody dočíst, že se na stadionu od roku 1955, kdy se uskutečnila Spartakiáda,^[28]nepracovalo. V článku se stadion nazýval „stadion odborářů".^[29] Během roku 1957 tisk poukazoval na průtahy stavby stadionu, který novináři s ohledem na pracující nazvali „stadion Tatranu Ostrava". Stadion byl jednou ze staveb, které byly zahájeny s velkou pompou, ale dokončení se vleklo. Stadion měl ambice stát se druhým největším v Československu, a proto byl ze sportovních staveb nejviditelnější. Další rozestavěná tělovýchovná zařízení byla zařazena do „akce Z" a nadále řízena v duchu směrnic.^[30] Novináři po několika letech^[31] vytáhli téma nekoncepčnosti výstavby stadionů v Ostravě, za kterou nenesl nikdo zodpovědnost.^[32]

Na konci roku 1957 tisk informoval o finančních nesrovnalostech.^[33] Rudolf Šajdek byl obžalován z chování, které neodpovídalo péči řádného hospodáře. Mělo jít o neoprávněné nakládání s dotacemi a vyplácení mezd brigádníkům.^[34] Dále měl vést stavbu bez řádné projektové dokumentace.^[20] Lidovým soudem trestním v Ostravě byl nepodmíněně odsouzen k odnětí svobody na 12 let a ztrátě občanských práv.^[35] Vynesený rozsudek byl v duchu tzv. socialistické zákonnosti, tj. exemplární a nepřiměřený. Po odvolání odsouzeného byl trest snížen na 8 let odnětí svobody. Rozsudek byl publikován v médiích společně s komentářem, že odsouzený je velký mluvka a nesebekritický člověk s velikášskými sklony.

Socialistická zákonnost měla další vlastnost - nepředvídatelnost. Rudolf Šajdek byl po čase rehabilitován a odškodněn.

Jméno Rudolfa Šajdka se po letech objevilo na stránkách novin. Jako důchodce se dočkal pochvalného článku, který o něm mluvil jako o ostravském patriotovi,^[36] který zvelebuje Ostravu. Z národního výboru byl osloven, aby vypracoval rozpočet na celkovou úpravu slezskoostravského hradu včetně výstavby stylové vinárny. Byl vydán souhlas Národního výboru v Ostravě a Rudolf Šajdek se pustil do stavebních prací se svou partou důchodců, s kterými měl rozdělané i další stavby po Ostravě.

V roce 2007 byla popsána výstavba vinárny jako příčina zániku autentické historické části slezskoostravského hradu-staré bašty. Je popsána činnost Rudolfa Šajdka, který bez povolení zdevastoval nádvoří hradu. Nepovolené zásahy se po protestu památkářů podařilo zastavit až v roce 1983.^[37]