Ruský car

Titul car představuje slovanský ekvivalent latinského slova caesar. Používali jej vládci v některých slovanských monarchiích, kromě Ruska (moskevského státu) také například v Bulharsku.

V moskevském státě použil jako první titul car veliký kníže moskevský a vší Rusi Ivan III. Carský titul však nepřijal oficiálně a nebyl nikdy korunován, a to ani carem, ani velikým knížetem. Jako car se občas tituloval vedle oficiální titulatury kníže nebo pán celé Rusi (kňaz – gosudar vseja Rusi) v korespondenci s méně významnými panovníky. Starší historiografie to dávala do souvislosti s Ivanovým sňatkem s byzantskou princeznou Sofií Palaiologovnou, neteří posledních dvou byzantských císařů Jana VIII. a Konstantina XI., se kterou se kníže oženil několik let po pádu Konstantinopole do rukou Osmanů, případně s teorií Moskva třetí - třetí Řím, která však byla formulována až po Ivanově smrti. Současní badatelé tyto hypotézy odmítají a použití carského titulu Ivanem III. vidí jako důsledek dokončení sjednocení rurikovských knížectví pod svrchovaností Moskvy a růst prestiže moskevského státu. Ani dvouhlavý orel na pečeti Ivana III. nemusel nutně znamenat, že byl přijat z Byzance, neboť dvouhlavého orla měli ve svém znaku také římští císaři, se kterými navázala Moskva v době Ivanova panování diplomatické styky.

Jeho nástupce Vasilij III. použil titul „car a vládce celé Rusi“ („car i gosudar vseja Rusii“) v návrhu rusko-habsburské spojenecké smlouvy, kterou v této podobě potvrdil císař Maxmilián I. Habsburský. Dědičně titul cara získal korunovací v roce 1547 Rurikovec Ivan IV. Hrozný a veliké knížectví moskevské se stalo tímto krokem carstvím. Rusko-habsburské spojenecké smlouvy využil Petr I. Veliký, který se snažil odůvodnit starobylý nárok ruských carů na císařskou hodnost. Jelikož západní mocnosti v této době neuznávaly (dědičnou) císařskou hodnost titulu car, proto roku 1721 mu Senát udělil titul imperátor a tím se formálně potvrdil nárok ruských carů na dědičnou císařskou hodnost a de facto tím titul car získal vedlejší postavení a byl příležitostně použit pro označení Cara polskiho jako ruského cara jako !krále! Polska. Proto se mezi některými historiky dnes vedou spory o to, zda je ruský titul car císařský nebo jen královský. Posledním ruským carem byl Mikuláš II. z romanovské, respektive holštýnsko-gottorpské dynastie, sesazený v roce 1917.

Z výše uvedeného je patrné, že čeština ne vždy používá názvy pro členy carské rodiny v souladu s jejich významem v ruském jazyce (viz carevna).

Ivan IV. začal namísto původního označení velkokníže moskevský a vší Rusi užívat od roku 1547 titulu car.

• Ivan IV. Vasiljevič Hrozný (1533–1584), de facto vládl od 1538
• Fjodor I. Ivanovič (1584–1598, poslední z dynastie Rurikovců

• Boris Fjodorovič Godunov (1598–1605)
• Fjodor II. Borisovič (1605)
• Lžidimitrij I. (1605–1606)
• Vasilij IV. Ivanovič Šujskij (1606–1610)

V letech 1610–1612 interregnum.

• Michal Fjodorovič (1613–1645)
• Alexej I. Michajlovič (1645–1676)
• Fjodor III. Alexejevič (1676–1682)
• Ivan V. Alexejevič (1682–1696), do 1689 de facto vládla regentka Sofie Alexejevna
• Petr I. Alexejevič Veliký (1682–1725), do 1696 spoluvládce
• Kateřina I. Alexejevna (1725–1727), jiná dynastie
• Petr II. Alexejevič (1727–1730)
• Anna Ivanovna (1730–1740)
• Ivan VI. Antonovič (1740–1741), jiná dynastie, de facto vládla regentka Anna Leopoldovna
• Alžběta I. Petrovna (1741–1762)

• Petr III. Fjodorovič (1762)
• Kateřina II. Alexejevna Veliká (1762–1795), jiná dynastie
• Pavel I. Petrovič (1796–1801)
• Alexandr I. Pavlovič (1801–1825)
• Mikuláš I. Pavlovič (1825–1855)
• Alexandr II. Nikolajevič (1855–1881)
• Alexandr III. Alexandrovič (1881–1894)
• Mikuláš II. Alexandrovič (1894–1917)