Schürer z Waldheimu

Schürerové z Waldheimu (také Šírerové) byli sklářská rodina, která původně pocházela z Krušných hor a byla aktivní zejména v Sasku a v Čechách.^[1]

Tento rozsáhlý podnikatelský a později šlechtický rod, původem ze Saska, lze vysledovat až k pozdně středověkým sklárnám v Krkonoších. Jako sklárny Schürerů se zmiňují Wernesgrün a Aschberg (Ansprung). Ta je doložena k roku 1497. Další sklárny byly založeny v severních a středních Čechách, na Šumavě, Moravě, ve Slezsku, v Kladsku a Horní Falci. Díky svému významnému postavení měli skláři Schürerovi velký vliv na hospodářský a kulturní život své doby. V roce 1436 bratři Caspar a Christoph Schorerovi získali sklárnu Wernesgrün. V roce 1454 platil Clemens Schorer nájemné okresu Zwickau za sousední sklárny v Herlagrünu. V roce 1493 se jako majitel sklárny Crottendorf objevuje Lorenz Schürer.^[2] V roce 1497 je u sklárny Ansprung zmíněn Caspar Schürer. Jeho syn Paul I., jeden z průkopníků českého sklářského průmyslu, založil v roce 1542 vlastní sklárnu ve Falknově u Kytlice. V roce 1536 koupil sklář Christoph Schürer, syn Asmuse Schürera z Burkhardtsgrünu, Eulenhütte u Neudeku a vynalezl proces barvení skla na modro kobaltem.^[3]

Šlechtickým listem ze dne 1. června 1592 povýšil císař Rudolf II. Valentina, Kašpara, Dominika, Pavla I. a Martina Schürera do dědičného šlechtického stavu s titulem „von Waldheim“. Historik Petr Mašek v tomto ohledu uvádí, že rod v roce 1592 obdržel toliko potvrzení českého šlechtického stavu.^[4] Je tedy možné, že Schürerové byli nadáni šlechtickým statusem již dříve v Sasku. V roce 1665 obdržel potvrzení české šlechty Ignác Schürer von Waldheim, slezský radní a kancléř trebnitského opatství.^[1]

Synem Pavla I. byl Pavel II. Schürer von Waldheim. V roce 1577 mu udělil Jaroslav I. Smiřický ze Smiřic listinu na jeho hutní majetek v Rejdicích spolu s hostincem v Příchovicích a třemi přilehlými statky a rozsáhlými lesními pozemky pro těžbu dřeva.^[5] Roku 1601 Pavel II. získal další pozemky a postavil novou sklárnu ve Schwanenbrückli, kterou roku 1607 prodal, koupil lesní pozemky a vystavěl ves Grünwald na svém novém panství Waldheim (Zahájí). Zde Pavel II. vybudoval i zámek, jehož zřícenina tam je dodnes.^[6] Zahájí ale roku 1617 prodal za trojnásobek kvůli sporům s německým sousedem Georgem Christophem Wirsbergem na Waldthurnu a Schellenbergu.^[5] Některé záznamy dokonce přisuzují Pavlovi II. pro jeho rozsáhlý majetek titul rytíře, což ale patrně není přesné.^[7]

Významných úspěchů v Čechách dosáhli i další členové rodu. Martin Schürer byl v letech 1590 až 1594 sekretářem Viléma z Rožmberka a Petra Voka z Rožmberka a zasloužil se o nobilitaci rodu v Čechách.^[8] Martin Schürer se rovněž zabýval hudbou, alchymií a astrologií.^[9] Petr Vok daroval sekretáři Martinovi dům v Třeboni, který si jej ale dlouho neužil. Martin onemocněl uherskou nemocí (skvrnitým tyfem), kterou se zřejmě nakazil při vojenském tažení Petra Voka do Uher, a 11. listopadu 1594 skočil do studně na nádvoří třeboňského zámku a utopil se.^[10]

Další nobilitovaný člen rodu Dominik Schürer získal již roku 1581 od biskupa olomouckého Stanislava II. sklářskou huť ve Velké Kunčici (Kunčice pod Ondřejníkem). Získal také privilegia na sklářský statek v Bílé Vodě a nedaleko v Mlýnici si postavil jednopatrový zámek.^[10] Renesanční náhrobek Dominika lze nalézt zvenčí na kostele Narození Panny Marie v Červené Vodě.

Úspěšným reprezentantem rodu byl i již uvedený huťmistr Valentin Schürer, který od 1585 sídlil v Krompachu. Provozoval zde huť, byl rychtářem a patřil mu i mlýn a hostinec.^[11] Vystavěl zde rovněž zámek Krompach. Dalšímu zástupci rodu skláři Christophu Schürerovi se připisuje vynález tzv. kobaltového skla roku 1510.^[5]

V následující generaci je možné zmínit Johanna Schürera z Waldheimu hejtmana panství Dubsko-Frýdštejnského v roce 1625, který byl vnukem nobilitovaného Kašpara Schürera^[12]. Zachovávací list Pavla Vlašimského, syna kantora vlastibořického, z 13. ledna 1666 připomíná slovutného muže Jeremiáše Šírera z Waldheimu, který žil ve Zlaté Olešnici.^[13] V 19. století se v literatuře objevují zmínky o Innocentovi Schürerovi von Waldheim, který byl ve čtyřicátých letech podinspektorem komorní správy v Hradci Králové a v šedesátých letech vrchním komisařem finanční stráže v Praze. Počátkem 20. století byl Johann Schürer von Waldheim adjunktem knížecího fürstenberského lesního úřadu v Nižboru.^[4] Potomci rodu se objevují i ve Švédsku, Rakousku a dalších evropských zemích.