Seznam souhvězdí

Mapa souhvězdí schválených IAU v ekvidistantní válcové projekci (pro epochu B1875.0)

Hvězdná obloha se v moderní astronomii dělí na 88 oblastí zvaných souhvězdí, které ji celou pokrývají. Hranice a názvy jednotlivých souhvězdí schvaluje Mezinárodní astronomická unie (IAU).[1] Každé souhvězdí je určitá vymezená část nebeské sféry, ohraničená úseky pomocí rektascenze (svislé hranice) a deklinace (vodorovné hranice). Jejich hranice byly oficiálně přijaty Mezinárodní astronomickou unií v roce 1928 a zveřejněny v roce 1930.[2]

Historie

Historicky se původ souhvězdí severní a jižní hvězdné oblohy výrazně liší. Většina severních souhvězdí pochází z antiky a jejich názvy vycházejí většinou z klasických řeckých legend. Doklady o těchto souhvězdích se dochovaly v podobě starých hvězdných map a katalogů hvězd, např. Ptolemaiův Almagest (48 souhvězdí), Bayerova Uranometria (60 souhvězdí). Jižní souhvězdí jsou novodobějšími novotvary, někdy jako náhrada starověkých souhvězdí (např. Argo Navis). Některá jižní souhvězdí měla dlouhé názvy, které byly zkráceny do použitelnějších podob; např. z Musca Australis se stala Musca (Moucha). Vzhledem ke svému římskému a evropskému původu mají všechna souhvězdí latinský název.

V průběhu 20. let 20. století IAU oficiálně definovala hranice souhvězdí jako linie pevné rektascenze a deklinace (pro epochu B1875.0). Tato definice se používá jako mezinárodní standard ve vědeckých pracích. Když astronomové říkají, že nějaký objekt leží v určitém souhvězdí, mají na mysli, že se nachází v těchto stanovených hranicích.

Historicky lze vymezit několik událostí IAU při stanovení hranic souhvězdí[1]:

  • 1922 - Mezinárodní standardizace 89 latinských názvů souhvězdí:
    • v nominativu (1. pád) a genitivu (2. pád) a jejich třípísmenné zkratky.
    • z historických důvodů bylo zařazeno i zaniklé souhvězdí Argo (Arg).
  • 1925 - Delporteho prezentace jeho definice hraničních čar 88 souhvězdí.[3]
  • 1928 - přijetí Delporteho návrhu.
  • 1930 - zveřejnění Delporteho vymezení hranic souhvězdí[2] s doprovodným nebeským atlasem[4].

Moderní souhvězdí

Na 88 souhvězdích je zobrazeno 42 zvířat, 29 neživých předmětů a 17 osob nebo mytologických postav.

Názvy a zkratky

Každé souhvězdí IAU má oficiální třípísmennou zkratku založenou na genitivu názvu souhvězdí, většina zkratek jsou první tři písmena názvu souhvězdí. V některých případech zkratka obsahuje písmena z genitivu, která se v základním názvu nevyskytují (jako např. v Sge pro Sagitta, aby nedošlo k záměně se Střelcem, zkráceně Sgr). Některé zkratky používají písmena nad rámec počátečních tří, aby jednoznačně identifikovaly souhvězdí (například, když se název a jeho genitiv liší v prvních třech písmenech): CrA pro Corona Australis, CrB pro Corona Borealis. Pokud jsou písmena převzata z druhého slova dvouslovného názvu, píše se první písmeno z druhého slova s velkým písmenem: CMa pro Canis Major, CMi pro Canis Minor.[5][1]

Seznam souhvězdí

Následující seznam obsahuje 88 moderních souhvězdí. Údaje jsou převzaty především ze zdrojů [6][7][1]. Sloupec Viditelnost obsahuje údaj o viditelnosti souhvězdí v Česku (pro 50° s. š.) dle zdroje[7][8].

Odkazy

Poznámky

  1. Význam čísel u původu[7]:
    1. Původní řecká souhvězdí uvedená Ptolemaiem v Almagestu (≈150 n. l.)
    2. 12 jižních souhvězdí Pietera D. Keysera a Fredericka de Houtmana, Uranometria (1603)
    3. 14 jižních souhvězdí Nicolase L. de Lacaille (1763)
    4. Souhvězdí přidal Petrus Plancius (1612)
    5. Sedm souhvězdí Johannese Hevelia (1690)
    6. Část původního řeckého souhvězdí Argo Navis, které v 18. století rozdělil Nicolas de Lacaille.
    7. Řekové je považovali za součást Lva; rozdělil je Caspar Vopel v roce 1536 a Gerhard Mercator v roce 1551.

Reference

  1. a b c d The Constellations. iauarchive.eso.org [online]. IAU [cit. 2025-07-28]. Dostupné online. 
  2. a b Delporte, E. Délimitation scientifique des constellations [online]. IAU, 1930 [cit. 2025-07-28]. Dostupné online. 
  3. Ridpath, Ian. Constellation boundaries. www.ianridpath.com [online]. [cit. 2025-07-28]. Dostupné online. 
  4. Delporte, E. J. Atlas céleste. [s.l.]: Cambridge University Press, 1930. 
  5. RUSSELL, H. N. The New International Symbols for the Constellations. S. 469. Popular Astronomy [online]. 1922. Čís. 30, s. 469. Bibcode 1922PA.....30..469R. 
  6. Seznam souhvězdí. hvezdy.astro.cz [online]. [cit. 2025-07-28]. Dostupné online. 
  7. a b c Ridpath, Ian. The Constellations. www.ianridpath.com [online]. [cit. 2025-07-28]. Dostupné online. 
  8. Kalaš, Václav. Kolik souhvězdí můžeme vidět z České republiky?. www.astro.cz [online]. [cit. 2025-07-28]. Dostupné online. 

Související články

Souhvězdí

Externí odkazy