Silvestro Dandolo

Silvestro hrabě Dandolo
Vrchní velitel námořnictva Rakouského císařství
Ve funkci: 6. října 1847 – 10. listopadu 1847
Předchůdce	arcivévoda Fridrich Ferdinand
Nástupce	Anton von Martini
Zástupce vrchního velitele námořnictva Rakouského císařství
Ve funkci: 1838 – 1847
Předchůdce	Michael Accurti von Königsfels
Nástupce	Johann von Marinovich
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství
Hodnost	polní zbrojmistr (1847), viceadmirál (1836), kontradmirál (1829), generálmajor (1829), kapitán řadové lodi (1816), fregatní kapitán (1814)
Narození	29. května 1766 Benátky
Úmrtí	17. listopadu 1847 (ve věku 81 let) nebo 14. listopadu 1847 (ve věku 81 let) Benátky
Titul	hrabě
Děti	Girolamo Dandolo
Profese	námořní důstojník
Ocenění	Řád zlatého rouna, Řád čestné legie
Commons	Silvestro Dandolo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Silvestro hrabě Dandolo (italsky Silvestro Fabio conte di Dandolo, německy Silvester Graf von Dandolo, uváděn též jako Sylvester) (29. května 1766 Benátky – 14. listopadu 1847 Benátky) byl italský šlechtic, rakouský generál a admirál. Pocházel ze staré benátské rodiny a k námořnictvu vstoupil v šestnácti letech. Vzhledem k historickým zvratům během napoleonských válek vystřídal službu v několika zemích, i když celý život působil převážně v rodných Benátkách. Nakonec dlouhodobě působil ve správě námořnictva Rakouského císařství, kde byl v letech 1838–1847 zástupcem vrchního velitele. V roce 1836 byl povýšen na viceadmirála a v roce 1844 získal Řád zlatého rouna. V osmdesáti letech byl nakonec krátce vrchním velitelem c. k. námořnictva (1847), zemřel krátce poté po odchodu do výslužby.

Byl potomkem jedné z nejstarších a vlivných rodin Benátské republiky, z níž pocházela čtyři benátská dóžata.^[1][2] Byl synem benátského senátora Girolama Dandola a v šestnácti letech vstoupil do služeb námořnictva. Kromě služby na různých lodích zastával také funkce ve správě Benátské republiky a v roce 1794 se stal i členem senátu. V roce 1797 byl velitelem válečné lodi Vittoria, ale po uzavření míru v Campo Formio (1797), kdy Benátsko přešlo pod správu habsburské monarchie, odešel do soukromí.

Již v roce 1798 vstoupil do služeb císařské armády, v roce 1800 získal hodnost plukovníka a krátce poté byl potvrzen i v námořní hodnosti fregatního kapitána.^[3] Byl velitelem fregaty Bellona, na které se plavil papež Pius VII. z Benátek do Pescary. Později byl velitelem divize v Benátkách, kde se uplatnil i jako člen rady pro námořnictvo. V letech 1803–1805 zastával funkci ředitele benátského arzenálu.^[4] Během třetí koaliční války řídil obranu Benátek proti Francouzům. Po oslabení pozic Rakouska v Evropě (Prešpurský mír) přešel v roce 1805 do služeb Italského království pod Napoleonovou kontrolou. Byla mu uznána hodnost fregatního kapitána a v letech 1807–1810 byl jako velitele divize pověřen kontrolou Iónských ostrovů.

Po Napoleonově porážce v roce 1814 přestoupil znovu do rakouských služeb a opět mu byla potvrzena hodnost fregatního kapitána. V letech 1814–1818 byl znovu velitelem benátského arzenálu a v roce 1816 získal hodnost kapitána řadové lodi.^[5] Později velel několika válečným lodím, kotvil v Neapoli a na Blízkém východě. V letech 1827–1830 byl ve Středomoří velitelem eskadry určené pro ochranu obchodních lodí.^[6] Poté se vrátil do Benátek, kde byl velitelem jednotek námořní pěchoty.^[7]

V roce 1829 byl v armádě povýšen do hodnosti generálmajora, téhož roku o několik měsíců později obdržel hodnost kontradmirála (24. července 1829).^[8] Na vlajkové lodi SMS Venere byl v letech 1833–1838 velitelem námořní divize a od roku 1838 byl zástupcem vrchního velitele námořnictva, mezitím byl v roce 1836 povýšen do hodnosti viceadmirála.^[9] V říjnu 1847 se sám stal vrchním velitelem námořnictva, ale o měsíc později byl penzionován s titulární hodností polního zbrojmistra (10. listopadu 1847).^[10] Zemřel o pouhé čtyři dny později v Benátkách.

Měl dva syny, mladší Arduino Giuseppe (1808–1843) byl důstojníkem pěchoty v rakouské armádě. Starší syn Girolamo Antonio (1796–1866) zastával funkce ve státní správě Benátska, později byl pověřen uspořádáním benátských archivů s ohledem na dějiny Rakouska. Zemřel 26. března 1866 jako poslední potomek rodu Dandolo připomínaného od 9. století.

Po přestupu do služeb Habsburků byl jmenován c. k. komořím (1803),^[11] V době služby v Italském království získal od císaře Napoleona titul hraběte Francouzského císařství (comte de l'Empire, 1810).^[12] Po skončení napoleonských válek mu byl potvrzen šlechtický stav v Itálii a titul patricije benátského. V roce 1829 získal titul hraběte v Rakouském císařství a ve funkci zástupce vrchního velitele námořnictva obdržel v roce 1838 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[13] Během šedesátileté služby u námořnictva získal vysoká vyznamenání v několika evropských zemích,^[14] nakonec byl v roce 1844 dekorován Řádem zlatého rouna.^[15]

• rytířský kříž Nejvyššího řádu Kristova (1800, Papežský stát)
• rytíř Řádu čestné legie (1806, Francie)
• komandérský Konstantinova řádu svatého Jiří (1806, Království Obojí Sicílie)
• Řád železné koruny III. třídy (1816, Rakousko)
• rytířský kříž Řádu sv. Mořice a sv. Lazara (1825, Sardinie)
• komandérský kříž Leopoldova řádu (1828, Rakousko)
• rytíř Řádu Božího hrobu (1831, Papežský stát)
• velkokříž Řádu Spasitele (1835, Řecko)
• Řád železné koruny I. třídy (1838, Rakousko)
• Řád zlatého rouna (1844, Rakousko)
• Řád svaté Anny I. třídy (1846, Rusko)

• SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl I. 1808–1895; Biblio Verlag Osnabrück, 1997; s. 17–22 (heslo Silvester von Dandolo) ISBN 3-7648-2511-1

• Silvestro Dandolo in: Dizionario Biografico degli Italiani