Slabikotvorná souhláska

Slabikotvorná souhláska je souhláska, která je schopná plnit funkci jádra slabiky místo samohlásky. Slabikotvorné souhlásky se vyskytují jen v některých jazycích, přičemž tatáž souhláska může v jednom jazyku vystupovat současně jako slabikotvorná i jako běžná souhláska.

Slabikotvornou funkci mohou plnit sonory (např. r, l), nosovky (m, ɲ, ŋ, n) a sykavky.

V češtině jsou známé zejména slabikotvorné r (krk) a l (vlk), příležitostně ale tuto funkci plní i další souhlásky (pst, sedm).

Slabikotvorné souhlásky se chovají jako samohlásky, takže mohou rozlišovat délku (např. dlouhé ŕ, ĺ ve slovenštině – mŕtvy, dĺžka). Přesto nemají slabikotvorné souhlásky všechny vlastnosti vokálů; ačkoliv sonory [l], [r], [m] a [n] také nesou melodii řeči, jsou jinak determinované relativně krátkým trváním a omezenou možností realizace přízvuku.

Slabikotvorné r v sanskrtu je přímo řazené mezi samohlásky a píše se jiným písmenem (ऋ) než r s funkcí souhlásky (र).

Souhlásky r a l někde mají stejný foném. Ale lze je odlišit.[1]

Reference

  1. ↑ R sounds are rough, and L sounds are smooth: Cross-cultural study finds these associations may be universal. phys.org [online]. [cit. 2024-11-21]. Dostupné online. 

Literatura

  • SKARNITZL, Radek; ŠTURM, Pavel; VOLÍN, Jan. Zvuková báze řečové komunikace: fonetický a fonologický popis řeči. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2024. ISBN 978-80-246-3272-8. S. 113. 
This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.