Svatá Starosta

Svatá Starosta
Desková malba v muzeu ve Švábském Gmündu
Desková malba v muzeu ve Švábském Gmündu
Příčina úmrtíukřižování
PříbuzníMarina, Victoria, Germana, Euphemia, Marciana, Genibera, Basilia a Quiteria (sourozenci)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatá Starosta, latinsky Liberatrix nebo Wilgefortis (zkomoleno ze slov „Virgo“ – panna, „fortis“ – silná = pevná ve víře); španělsky a portugalsky Liberada (osvobozená); německy Kümmernis nebo Hülpe, anglicky Saint Gwer, byla podle legendy křesťanská světice. Samotná legenda však mohla vzniknout nesprávnou interpretací historických zobrazení Ježíše Krista.[1]. Světice bývá zpodobována jako korunovaná ukřižovaná dívka s plnovousem.

Původ postavy sv. Starosty

Krucifix „Volto Santo“ s houslistou a střevícem (Matteo da Gualdo, 1474)

Postava vousaté ukřižované korunované ženy vznikla nepochopením byzantského způsobu zobrazení ukřižovaného Ježíše Krista v dlouhém šatě a s královskou korunou v období pozdního středověku, kdy v západním křesťanství již zcela převládlo konvenční zobrazení Ukřižovaného pouze v bederní roušce, prostovlasého nebo s trnovou korunou. Vzorem sv. Starosty se stalo tzv. Volto Santo (svatá Tvář), dřevěný krucifix z katedrály sv. Martina v Lucce, o kterém se věřilo, že je zobrazením skutečné podoby Krista vytvořené Nikodémem.[2] K Volto Santo se váže legenda o chudém hudebníkovi (houslistovi), který se modlil ke krucifixu a dostal vzácný střevíc, který zázračně sklouzl z nohy sochy. Tato legenda se pak přenesla i na svatou Starostu.

Legenda

Podle legendy šlo o dívku křesťanského vyznání z období posledních pohanských císařů Římské říše nebo období stěhování národů, popřípadě až za maurské expanze na Pyrenejský poloostrov v 8. století. Jejím otcem měl být buďto římský místodržitel města Bragy nebo vládce Galicie, který ji hodlal proti její vůli provdat za krutého pohanského nebo muslimského vládce. Aby tomuto politickému sňatku s nemilovaným mužem, který navíc nebyl křesťanem, zabránila, přestala Starosta jíst a modlila se o pomoc k Bohu, který jí nechal porůst tělo hustými chloupky a na obličeji nechal narůst plnovous. Pohanský vládce byl vzhledem své nevěsty natolik znechucen, že se s ní neoženil, ale nechal ji ze vzteku ukřižovat, podle jiné verze ji dal ukřižovat její vlastní otec. Svatá Wilgefortis, jak je tato původem portugalská světice také nazývána, je v lidových legendách přímluvkyní dívek proti nechtěnému sňatku vynucenému rodiči, ale také neprávem odsouzených vězňů, jimž dává na obrazech či sochách svou přízeň najevo pomocí střevíce, který jí po ukřižování sklouzne z nohy.

Úcta v Evropě

Úcta ke Starostě se rozšířila od konce 14. století, podle některých názorů z Nizozemí, podle jiných z Portugalska a Španělska do Německa a Itálie. Střediskem kultu se stalo toskánské město Lucca. Zde byla Starosta adorována současně s románským krucifixem „Volto santo“ v katedrále sv. Martina. Z téže doby pochází nástěnná malba ukřižované Starosty (podobné Voltu santu) ve Weissenburgu v Bavorsku a v dómu v Mohuči. Od roku 1507 se začalo šířit její grafické vyobrazení, dřevoryt Hanse Burgkmaira. Později byla v Německu vyobrazena například v kostelech v Rankweilu nebo v Neufahrn u Freisingu. V Rakousku je uctívána v kostele Sv. Jiří v Gerlamoos nedaleko Steinfeldu. Přestože nelze doložit její svatořečení, objevuje se Starosta jako světice v římském martyrologiu z let 1583–89. Ve Španělsku je v katedrále v Sigüenze uctívána a její ostatky jsou vystaveny v relikviářové skříni.[3]

Ve výtvarném umění

V kostelech, klášterech, galeriích i na veřejných prostranstvích se svatá Starosta objevuje zpodobena jako ukřižovaná dívka s plnovousem a korunou, oblečená do dlouhých šatů a střevíců.

Česko

  • Oltářní socha v životní velikosti (dřevěná, se skutečnými vlasy, vousy a šaty) na oltáři rohové kaple v jižním ambitu pražské Lorety na Hradčanech, kde ji instalovali španělští kapucíni, přijetí od anonymního belgického obchodníka zorganizoval sakristan pater Martin z Bíliny; 20. července 1684 byl poprvé slaven její svátek, vlastní oltář byl zřízen kolem roku 1730
  • Oltářní obraz Jana Jiřího Heinsche z roku 1687, kostel sv. Tomáše v Brně
  • Socha na morovém Trojičním sloupu Vesec u Sobotky v Českém ráji, Sv. Starosta zachraňuje nevinného houslistu
  • barokní kamenná socha z roku 1705 – u zaniklé vesnice Mnichov u Zahrádek na Českolipsku, nedaleko kostela svaté Barbory. Objednal ji majitel zahrádeckého panství Jan Vilém Kounic (viz Kounicové).[4] Dodnes není vyřešena otázka, zda zobrazená postava nebyla mužem.[4] Podle některých teorií mohla být hermafrodit.

Polsko

Gallerie

V literatuře

  • Legendu o sv. Starostě roku 1816 zpracoval básník Justinus Kerner ve své baladě Houslista v Gmündu.
  • Také v pohádkách bratří Grimmů našla svatá Kummernis své ztvárnění
  • Podobně sv. Starosta vystupuje ve Staropražských bájích a pověstech.
  • Socha v kapli ambitu pražské Lorety inspirovala Jakuba Arbesa k napsání romaneta Ukřižovaná (1876).
  • Legendou o svaté Starostě je inspirován jeden z příběhů v knize současné polské autorky Olgy Tokarczuk Denní dům, noční dům (1998).
  • Zmiňuje ji i Ivan Martin Jirous v jednom verši Magorových labutích písní („Pán Bůh nás nenechá věčně plakat / Nad sochou svaté Starosty rozkvétá bíle akát.“)

Odkazy

Reference

  1. ↑ http://www.jesen.cz/clanek3.html
  2. ↑ Wilgefortis na Catholic Encyclopedia (anglicky)
  3. ↑ Lexikon der christlichen Ikonographie, Ikonographie der heiligen, Band 7, Herder Freiburg 1994, s. 354–355
  4. ↑ a b DANIEL, Bohumil. Zahrádky u České Lípy. Zahrádky: Obec Zahrádky, 2006. ISBN 80-239-7579-X. Kapitola Podivná barokní světice Svatá Starosta, s. 94. 

Literatura

  • Jan DIVIŠ: Pražská Loreta. Odeon Praha 1972, s. 154, 162.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.