Takaši Hara

Takaši Hara
Narození	15. března 1856 Morioka nebo Motomiya
Úmrtí	4. listopadu 1921 (ve věku 65 let) Tokyo Station
Příčina úmrtí	bodná rána
Místo pohřbení	Daiji-ji Temple (Morioka)
Alma mater	Law School of the Ministry of Justice
Povolání	politik, spisovatel, novinář a diplomat
Zaměstnavatelé	Hōchi Ministerstvo zahraničních věcí Japonska Osaka Mainichi Shimbun
Ocenění	Řád vycházejícího slunce 1. třídy velkostuha Řádu květů paulovnie velkostuha Řádu chryzantémy
Politická strana	Rikken seijúkai
Nábož. vyznání	katolická církev
Choť	Asako Hara
Příbuzní	Nakai Hiroshi (tchán) Keiichirō Hara (adoptovaný syn)
Funkce	poslanec Poslanecké sněmovny Japonska (1902–1921) premiér Japonska (1918–1921)
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Takaši Hara (japonsky: 原 敬; 15. března 1856 Morioka – 4. listopadu 1921 Tokio) byl japonský politik. Byl premiérem Japonska v letech 1918 až 1921. Byl zavražděn ve funkci, a to krajně pravicovým atentátníkem. Byl prvním nešlechticem na postu japonského předsedy vlády (pocházel ze samurajské rodiny, ale titulu se zřekl a do konce života odmítal jakékoli povýšení do šlechtického stavu).^[1] Byl proto také zván "prostý premiér" (平民宰相, heimin saišó). Byl rovněž ve své funkci prvním křesťanem. V letech 1906–1908, 1911–12 a 1913–14 působil jako ministr vnitra. V letech 1914–1921 byl předsedou politické strany Rikken Seijúkai. Byl jmenován premiérem po rýžových nepokojích v roce 1918 s úkolem uklidnit situaci v zemi, což se mu díky umírněné středové politice poměrně dařilo. Zúčastnil se Pařížské mírové konference a spoluzakládal Společnost národů. Uvolnil represivní politiku v Koreji (civilní místo vojenské správy, vyučování v korejštině apod.), nicméně nakonec byl nucen násilně zde zasáhnout proti hnutí 1. března. Rozhodl také o japonském zapojení do sibiřské intervence proti ruským bolševikům. Svou kariéru zasvětil oslabování moci nevolených byrokratů v japonském mocenském systému. Snažil se vytvořit politický systém, v jehož jádru jsou politické strany.^[2] Neodhodlal se nicméně k zavedení všeobecného volebního práva, což vedlo ke kritice ze strany levice. Byl ovšem také krajně neoblíbený u konzervativců a nacionalistů, neboť byl obviňován, že omezuje vliv armády - to ho také nakonec stálo život. Jeho deník, který směl být zveřejněn až dlouho po smrti, se stal cenným zdrojem pro historiky.