De Donderovo dílo později dále rozvinul rusko-belgický chemik Ilya Prigogine, který v tomto výzkumu pokračoval a v roce 1977 mu za to byla udělena Nobelova cena za chemii. Dalšími významnými de Donderovými žáky byli Jules Géhéniau a Léon Van Hove.
Vzdělání a kariera
De Donder se narodil 19 . srpna 1872 v Bruselu. Otec byl učitelem na základní škole a i jeho syn se zpočátku věnoval této profesi. Vedle pedagogické práce však pokračoval ve vědeckém vzdělávání a v roce 1899 získal doktorát z fyziky na Svobodné univerzitě v Bruselu (Université libre de Bruxelles) za práci nazvanou Sur la Théorie des Invariants Intégraux (O teorii integrálních invariantů).[1] De Donder se také celoživotně zajímal o kulturu a byl erudovanýmhudebníkem a vynikajícím klavíristou.
V roce 1911 byl jmenován profesorem na Université Libre de Bruxelles v Bruselu, takže se mohl vzdát pedagogické činnosti jako způsobu obživy a věnovat se především vědě. Pracoval tam až do roku 1942 a zpočátku pokračoval v díle francouzských matematiků Henriho Poincarého a Élie Cartana.
De Donder byl spoluzakladatelem Belgické matematické společnosti. V roce 1929 byl přijat na Královskou belgickou akademii (Académie royale de Belgique), která od roku 1958 uděluje každé tři roky Cenu Théophila De Dondera za vynikající práci v oblasti matematické fyziky.
De Donderovy vědecké zájmy spočívaly na jedné straně v oblasti obecné teorie relativity, kde byl v úzkém přátelském kontaktu s Albertem Einsteinem, a na druhé straně v oblasti termodynamiky. Zajímal se zejména o termodynamiku nerovnovážných dějů.
Od roku 1914 byl ovlivněn prací Alberta Einsteina a byl nadšeným zastáncem jeho teorie relativity. Později se stal jeho spolupracovníkem a přítelem. Od roku 1926 začal s výzkumem vlnové mechaniky, ale zůstal věrný duchu obecné teorie relativity. V roce 1927 byl společně s ním účastníkem páté Solvayovy konference o fyzice, která se konala v Mezinárodním Solvayově institutu pro fyziku v Belgii.
V roce 1923 vypracoval svou definici chemické afinity a poukázal na spojení mezi chemickou afinitou a Gibbsovou volnou energií. Je považován za jednoho z průkopníků nerovnovážné termodynamiky.[2] Svou prací o termodynamice a afinitě se také podílel na založení matematické chemie.
De Donder také pokračoval v práci matematiků Henriho Poincarého a Elie Cartana, kteří popsali integrální varianty. De Donder tento pojem rozšířil a zobecnil. Byl přesvědčen o důležitosti matematiky a považoval ji za vědecký jazyk nebo dokonce božský jazyk. To dokládá jeden z jeho citátů:
„
Matematická fyzika představuje nejčistší obraz, jaký může pohled na přírodu v lidské mysli vytvořit; tento obraz představuje veškerý charakter uměleckého produktu; plodí nějakou jednotu, to je pravda a má kvalitu vznešenosti; tento obraz je pro fyzickou přírodu tím, čím je hudba pro tisíce zvuků, kterých je vzduch plný…
“
Bibliografie
Théophile de Donder vzadu za Paul DiracemThermodynamic Theory of Affinity: A Book of Principles. Oxford, England: Oxford University Press (1936)
↑PERROT, Pierre. A to Z of Thermodynamics. [s.l.]: Oxford University Press, 1998. ISBN0-19-856556-9.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Struik, D. J. Review: The Mathematical Theory of Relativity, by Th. de Donder. Bull. Amer. Math. Soc.. 1930, s. 34. Dostupné online. doi:10.1090/s0002-9904-1930-04878-8.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Reynolds Jr., C. N. Review: Introduction à la Gravifique einsteinienne, by Th. de Donder. Bull. Amer. Math. Soc.. 1926, s. 563. Dostupné online. doi:10.1090/s0002-9904-1926-04273-7.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Page, Leigh. Review: Théorie Mathématique de l'Électricité, by Th. de Donder. Bull. Amer. Math. Soc.. 1926, s. 174. Dostupné online. doi:10.1090/s0002-9904-1926-04191-4.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Reynolds Jr., C. N. Review: Théorie des Champs Gravifiques, by Th. de Donder. Bull. Amer. Math. Soc.. 1929, s. 884. Dostupné online. doi:10.1090/s0002-9904-1929-04828-6.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Busemann, Herbert. Review: Théorie Invariantive du Calcul des Variations, by Th. de Donder. Bull. Amer. Math. Soc.. 1937, s. 598–599. Dostupné online. doi:10.1090/s0002-9904-1937-06582-7.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
multimediální obsah na Commons_bw.jpg)
