Válečný zajatec

Válečný zajatec (anglicky prisoner of war, zkratka POW) je osoba, která se dostala do moci nepřítele v průběhu války nebo bezprostředně po jejím skončení. Jejich status a práva upravuje Třetí ženevská úmluva.

Válečným zajatcem je každý kombatant, je-li zadržen. Kromě ozbrojených sil státu a dalších ozbrojených sil s odpovědným velením, mají nárok na status válečného zajatce i jiné osoby, které doprovázejí ozbrojené síly s jejich souhlasem (např. civilní posádky dopravních letounů, váleční dopisovatelé či dodavatelé služeb a zboží). Tradičně mají tento status též nejvyšší političtí představitelé znepřátelených stran. Válečnými zajatci jsou v případě zadržení rovněž civilní osoby, které se při příchodu nepřátelských ozbrojených sil chopily zbraně k obraně dosud neobsazeného území, kde žijí. Status válečného zajatce nezahrnuje neozbrojené civilisty zajaté během války, které chrání Čtvrtá Ženevská úmluva. Nárok na status válečného zajatce také nemají vyzvědači a žoldnéři.^[1]

Podle ustanovení článku 4 úmluvy se za válečné zajatce považují osoby, které spadají do některé z níže uvedených kategorií a které se dostaly do moci nepřátelské strany:

• příslušníci ozbrojených sil jedné ze stran konfliktu a příslušníci milic a dobrovolnických sborů, které jsou součástí těchto ozbrojených sil;
• příslušníci jiných milic a dobrovolnických sborů, včetně členů organizovaných hnutí odporu, kteří příslušejí ke straně v konfliktu a působí na jejím území nebo mimo něj, i v případě, že toto území je okupováno, za předpokladu, že tyto skupiny splňují následující podmínky:
  • mají v čele osobu odpovědnou za své podřízené,
  • mají stálý rozeznávací znak viditelný na dálku,
  • nosí zbraně otevřeně,
  • při své činnosti dodržují válečné zákony a zvyklosti;
• příslušníci pravidelných ozbrojených sil, kteří se hlásí k vládě nebo autoritě, která není uznávána mocností držící zajatce;
• osoby, které doprovázejí ozbrojené síly, aniž by byly jejich přímou součástí, například civilní členové posádek vojenských letounů, váleční dopisovatelé, smluvní dodavatelé, příslušníci pracovních jednotek a služeb zajišťujících péči o ozbrojené síly, pokud k tomu mají povolení ozbrojených sil, které doprovázejí, a jsou vybaveny příslušným průkazem totožnosti;
• členové lodních posádek, včetně velitelů, lodivodů a učňů obchodních lodí a posádek civilního letectva stran v konfliktu, pokud jim nejsou přiznána příznivější práva na základě jiných ustanovení mezinárodního práva;
• obyvatelé neobsazených území, kteří se bez předchozí organizace a z vlastního popudu chopí zbraně k obraně proti postupujícímu nepříteli, za předpokladu, že zbraně nosí otevřeně a dodržují válečné zákony a zvyklosti.

Přestože úmluva to vysloveně neuvádí, tradičně je status válečného zajatce udělován také nejvyšším politickým představitelům znepřátelených stran.^[1] Již jedna z prvních kodifikací válečného práva, tzv. Lieberův kodex z roku 1863 stanovil, že na status válečného zajatce má nárok panovník a členové nepřátelské vládnoucí rodiny, hlava a hlavní představitelé nepřátelské vlády, její diplomatičtí zástupci a všechny osoby, které mají zvláštní význam nebo přínos pro nepřátelskou armádu či její vládu, pokud jsou zajaty na bojišti a nemají platné povolení k bezpečnému průchodu vydané vládou strany, která je zajala.^[2] V roce 2003 byl svrženému iráckému prezidentovi Saddámu Husajnovi po jeho zatčení udělen status válečného zajatce s odvoláním na to, že jako prezident byl vrchním velitelem ozbrojených sil a tudíž jejich příslušníkem.^[3]

Zodpovědnost za válečné zajatce nemají jednotlivci ani vojenské oddíly, které je zajaly, ale mocnosti kterým náleží. Svou zodpovědnost může mocnost přenést na jinou mocnost jejich přesunutím k ní s tím, že musí dopředu zjistit, jestli je schopna a ochotna zachovávat tuto úmluvu.

„S válečnými zajatci se musí vždy nakládat lidsky.“^[4] Válečný zajatec má právo na život, na respektování jeho osobnosti, poskytnutí bezplatného zdravotního ošetření, zaopatření podle jeho potřeby, na vyznávání náboženství i jeho výkonu a na rovné zacházení bez rozdílu, včetně vojenské hodnosti. Povinnosti válečného zajatce je při výslechu pravdivě udat: příjmení, jméno, hodnost, datum narození a matriční či jiný odpovídající údaj, který mu odpovídá, je-li internován, musí zdravit důstojníky mocnosti, s výjimkou je-li důstojník, kteří zajatecký tábor spravují. Mocnosti mají povinnost vybavit jednotlivce bojující v jejich řadách průkazem totožnosti, který jím nesmí být odebrán.

Majetek válečného zajatce nemůže být zabaven, pouze z hlediska bezpečnosti. Odebrány mohou být pouze zbraně, kůň, vojenská výzbroj a válečné dokumenty, zbytek zahrnující ošacení, předměty denní potřeby, výstroj pro jejich ochranu (přilby, plynové masky apod.), odznaky hodnosti a národnosti, vyznamenání a předměty mající zejména osobní nebo citovou hodnotu se nesmějí válečným zajatcům odebrat. Peněžní částky, mající zajatec u sebe, se odeberou pouze pod dohledem a na rozkaz důstojníka bude do zvláštního rejstříku zapsána výše částky a majitelův osobní podpis, od důstojníka obdrží majitel potvrzenku. Odebrané předměty a obnosy se vydají v původní formě na konci zajetí.

Mocnost, jíž jsou zajatci, může zajatcům uložit závazek nevzdalovat se nebo nepřekračovat danou hranici tábora, tedy je omezit ve volnosti pohybu - internovat je. Internování zajatce je povoleno, jeli uskutečněno v budovách postavených na pevné zemi a zajišťujících všechny základní podmínky hygieny a zdraví.Tábory internace válečných zajatců musejí splňovat podmínky, které vymezuje a blíže popisuje dokument Třetí ženevská úmluva v článcích 21 - 48 .

Mocnosti mohou udělit zajatcům přiměřenou práci související se správou, zařízením a udržováním jejich tábora nebo v blíže specifikovaných pracích, spadajících do určitých kategorií, a to proto, aby dbali na jejich fyzické a psychické zdraví. Kategorie jsou blíže popsány v článku 50 Třetí ženevské úmluvy.^[4]

Kritici Ženevské úmluvy vidí dvě důležité skutečnosti, které vidí jako kritické chyby, je to ochranné a politické důsledky POW. Protože posuzování, zda a kdy je bojovník válečný zajatec anebo terorista je závislé na nestrannosti posuzovatele a tudíž na jeho kompetentnosti toto posuzovat, což většinou zprvu posuzuje válčící strana, která se vždy bude snažit nebrat pod ochranu povstalce a gerrilové bojovníky své země, tudíž opozici. Druhý již zmíněný problém je ochranný důsledek, který se může dle kritiků negativně projevit právě ve válce s terorismem, když se práva válečných zajatců budou vztahovat i na teroristy, což prosazuje vláda Spojených států. Viz citováno z časopisu „Harvard International Law Journal, (str. 374)".^[5]

Zákona pro tzv. Mudžahedíny z roku 2010 z Iráku, dává představu o nedodržování Třetí ženevské úmluvy a základních lidských práv ve válečném konfliktu, v tomto případě v podobě Gerilové války v Iráku. Tento zákon nese náboženský podtext a stanoví v podstatě všechny druhy podpory nepřítele, jako válečný zločin. Jen v 11. a 12 článku tohoto zákona, je stanoveno, kdo všechno je odsouzen k trestu smrti: Ten kdo zásobuje palivem, dodává materiál-zařízení, buduje vojenské centrum pro tzv. bezvěrce, jejich administrátoři, dále pracovníci bezpečnostních agentur, tlumočníci, řidiči těchto zásobování. To vše má posoudit "odpovědná" osoba/soudce provincie, která na základě důkazů rozhodne o osudu těchto osob. Tyto osoby mohou být také vyměněny za výkupné (v případě kdy muslimové potřebují peníze) či muslimské-hodnotné zajatce, to vše se odvíjí od situace. Rozhodující-odpovědnou osobou je Imám a Najib Imam.^[6]

• PECKA, Jindřich. Váleční zajatci na území Protektorátu Čechy a Morava. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1995. 325 s. 

• Nezvěstný v boji
• Válečné zločiny Německa během druhé světové války
• Sovětští váleční zajatci během druhé světové války
• Neutralita
• Mezinárodní právo
• Mezinárodní smlouva
• Kapitulace

• Obrázky, zvuky či videa k tématu válečný zajatec na Wikimedia Commons
• Téma Zajatec ve Wikicitátech