Wladimir Khittel von Bialopior

Wladimir Khittel von Bialopior
Velitel námořní základny v Pule
Ve funkci: 1899 – 1901
Předchůdce	Franz Müller von Mayensee
Nástupce	Paul von Pott
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	viceadmirál (1901), kontradmirál (1899), kapitán řadové lodi (1893), fregatní kapitán (1888)}, korvetní kapitán (1885)
Ocenění	Řád železné koruny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Wladimir Khittel von Bialopior (4. září 1842 Praha – 29. července 1923 Laxenburg) byl rakousko-uherský admirál. Jako absolvent námořní akademie sloužil u námořnictva od roku 1859 a byl účastníkem několika válečných konfliktů. Absolvoval také několik zaoceánských cest a nakonec zastával funkci velitele námořní základny v Pule (1899–1901). V roce 1901 byl penzionován a mimo aktivní službu dosáhl hodnosti viceadmirála.

Byl synem c. k. rytmistra Josefa Khittela. Reálku absolvoval v rodné Praze, poté studoval na vojenské kadetní škole v Hainburgu a od roku 1856 na C. k. námořní akademii v Terstu. K námořnictvu nastooupil v roce 1859 jako kadet a ještě téhož roku se zúčastnil války se Sardinií. V letech 1861–1862 absolvoval kurz u Hydrografického úřadu v Terstu a poté sloužil u námořní základny v Pule. Na parníku SMS Santa Lucia se v roce 1864 zúčastnil dánsko-německé války a v roce 1866 získal hodnost praporčíka. Mezitím se v letech 1864–1866 na dělovém člunu SMS Hum plavil podél břehů Dalmácie a do Řecka, v roce 1866 se zúčastnil další války s Itálií jako dělostřelecký důstojník na lodi SMS Vulcan. Jako důstojník dělostřelectva poté sloužil na různých lodích, několikrát byl také členem posádky na císařské jachtě SMS Miramar.

Postupoval v hodnostech (poručík II. třídy 1871,^[1] poručík I. třídy)^[2] a službu u námořní základny v Pule střídal s působením na dělostřeleckých výcvikových lodích. V letech 1883–1884 byl pobočníkem velitele přístavu v Pule a 1. května 1885 byl povýšen na korvetního kapitána s přidělením ke sborovému námořnímu velitelství v Pule.^[3] Na lodích SMS Radetzky, SMS Erzherzog Albrecht a SMS Laudon byl v letech 1886–1887 šéfem štábu divize^[4] a k datu 1. listopadu 1888 povýšen do hodnosti fregatního kapitána.^[5] Na korvetě SMS Zrínyi absolvoval v letech 1890–1891 expedici na Dálný východ.^[6]

V letech 1891–1893 byl přednostou IV. odboru v námořní sekci na ministerstvu války ve Vídni^[7][8] a v létě 1893 krátce velel obrněné lodi SMS Don Juan d'Austria. K datu 1. května 1893 byl povýšen na kapitána řadové lodi^[9] a na vlajkové lodi SMS Habsburg byl v letech 1893–1897 velitelem jednotek námořní pěchoty v Pule.^[10] Následně v letech 1897–1899 zastával funkci prezidenta Námořní technické kontrolní komise^[11] a dne 1. května 1899 byl povýšen na kontradmirála.^[12] Nakonec byl v letech 1899–1901 velitelem námořní základny v Pule.^[13] V říjnu 1901 byl penzionován a při té příležitosti obdržel titulární hodnost viceadmirála (1. listopadu 1901).^[14]

Po odchodu do výslužby žil trvale ve Vídni,^[15] zemřel 29. července 1923 ve věku osmdesáti let v Laxenburgu, kde je také pohřben.

V roce 1872 se v Terezíně oženil s Valerií Marií Pelikanovou (1855–1930), dcerou c. k. polního podmaršála Josefa Pelikana von Plauenwald (1818–1896). Z manželství se narodili tři synové, z nichž prostřední Oskar (1886–1964) byl ministerským radou. Díky své manželce byl Khittel mimo jiné švagrem admirála Moritze Sachse (1844–1933).

V roce 1893 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem Edler von Bialopior.^[16] Během služby u námořnictva se stal nositelem vysokých vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[17]

• Válečná pamětní medaile (1864)
• Válečná medaile (1873)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1879)
• Řád železné koruny III. třídy (1891)
• Vojenský záslužný kříž (1897)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1899)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)

• Řád knížete Danila I. IV. třídy (1880, Černá Hora)
• Námořní záslužný kříž II. třídy (1889, Španělsko)

• SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl II. 1896–1914; Biblio Verlag Osnabrück, 2000; s. 52–56 (heslo Wladimir Khittel von Bialopior) ISBN 3-7648-2519-7