Zámecký park Průhonice

Zámecký park Průhonice
Světové dědictví UNESCO
Zámek Průhonice od Podzámeckého rybníka
Zámek Průhonice od Podzámeckého rybníka
Smluvní státČeskoČesko Česko
Souřadnice49°59′58″ s. š., 14°33′25″ v. d.
Typkulturní dědictví
Kritériumii , iv
Zařazení do seznamu
Zařazení2010 (34. zasedání)
Rejstřík památek33728/2-2285 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) (součást památky zámek Průhonice)
Zámecký park Průhonice – Alpinum
Zámecký park Průhonice u rybníka Bořín

Přírodně-krajinářský park u zámku Průhonice je jeden z nejvýznamnějších parků v Česku. Od roku 2010 je národní kulturní památkou. Park a jeho sbírky rostlin byly ve stejném roce zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO.[1][2] Průhonický park a zámek vlastní a spravuje Botanický ústav Akademie věd ČR, který je jedním z hlavních center botanického výzkumu v republice.

Historie parku

Začátkem 18. století Průhonické panství zakoupil alsasko-lotrinský rod Desfours. Václav, reprezentant druhé generace, si v roce 1732 zvolil Průhonice za sídlo své mladé rodiny. Za jeho vlastnictví nastal rozkvět panství, součástí kterého byla i zahrada se skleníky a oranžérií, v níž se pěstovalo celkem 139 velkých i menších citroníků a pomerančovníků. Václav nechal založit též panský ovocný sad, ve kterém se pěstovalo 1000 vysokokmenů a 600 polokmenů a zákrsků jádrového ovoce. Ovocný sad byl obehnán kamennou zdí, která je částečně zachována až do současnosti.[3]

Josef Vojtěch Desfours miloval rušný společenský život, pořádal na svém panství bankety, zábavy, hry, parforsní hony a pod. Pro tyto záliby využíval nejen zámek, ale i celé přírodní okolí, které v 1.části, zejména na vyvýšeném ostrohu nad Botičem, upravoval. Tyto zásahy do stávajících porostů dokládá Josefské mapování z let 1780-83. Na nejvyšším místě ostrohu nechal vystavět gloriet. Na gloriet byl pěkný pohled zejména z jižní strany, z údolí, takže na jižní straně glorietu byla vystavěná nika na výšku celého glorietu a analogicky lze předpokládat, že v ní byla umístěná socha Apollóna, nebo Venuše, což by odpovídalo dobové módě.[3]

V roce 1800 zakoupil panství Jan Nepomuk Nostitz-Rieneck a zvolil si je za sídlo své rodiny. Zahradní a parkové úpravy té doby zcela korespondují s dobovým vývojem, kdy nástupní prostor byl ještě částečně geometrizován, kdežto území za zámkem, kolem Podzámeckého rybníka, již mělo dle zmapované cestní sítě charakter anglické parkové úpravy.[3]

V roce 1830 nechal Jan Nepomuk na ostrohu nad Botičem vystavět nový gloriet, rovněž v klasicistní podobě. Čtverhranný objekt měl na rovné střeše vyhlídkovou terasu se zábradlím. Poměrně rozsáhlé úpravy areálu dovršil jeho syn Albert úpravou uvolněných, prosluněných ploch podél Botiče parkovou úpravu v tzv. anglickém slohu.[3]

Jedním z nejvýznamnějších majitelů zámku a panství Průhonice byl hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca. S mimořádným estetickým citem zde vytvořil park, který představuje vrcholné dílo českého přírodně-krajinářského slohu. Nejstarší památkou průhonického parku je románský kostel Narození Panny Marie, vysvěcený již v roce 1187.

Hrabě Arnošt Emanuel Silva Tarouca zadal v roce 1889–1894 přestavbu Průhonického zámku architektovi Jiřímu Stibralovi, který ji provedl v tehdy novém stylu české novorenesance.

Současná historie zámeckého parku začala již v roce 1885, kdy se hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca sňatkem s Marii Nostitz-Rieneck vyženil průhonické panství. Přírodně krajinářskou přestavbu původního romantického parku, v té době značně zpustlého parku, zahájil hrabě na podzim roku 1886. Popudem byl konflikt s lesní správou panství při kácení starých dubů. [4]

Hraběte očarovalo členité a malebné údolí potoka Botiče. Postupně se mu podařilo přikoupit další pozemky a zvětšit původní rozlohu parku až na stávajících 220 ha. Rozšířením ploch rybníků, vybudováním jezů a přepadů vytvořil i zdařilé vodní dílo.

S neobyčejným citem byl prováděn výběr a výsadba rostlin, pečlivě byly vybírány průhledy na zámek, bylo zbudováno rozsáhlé alpinum. Park zároveň představuje významnou sbírku rostlin a kromě hodnoty estetické má i vysokou hodnotu vědeckou.

Úspěšné budování parku bylo přerušeno první světovou válkou 1914-18 a následnou agrární reformou, jež zhoršila majetkové poměry. Proto se hrabě rozhodl (po delším vyjednávání, jež vedl od r. 1924 prof. Jan Jelínek) prodat celé průhonické panství čs. státu a ministerstvo zemědělství zde zřídilo v roce 1927 „Státní pokusné objekty zemědělské“, s Výzkumnými stanicemi pro okrasné zahradnictví, pro ovocnářství a pro zelinářství. Ředitelem byl jmenován doc. dr. ing. Bohumil Kavka, který vytrval v této funkci až do roku 1971, kdy odešel do důchodu. Výzkumná stanice pro okrasné zahradnictví převzala také péči o Průhonický park.[3]

Hrabě Silva Tarouca žil se svou manželkou nadále v průhonickém zámku a působil jako poradce ředitele doc. Kavky až do své smrti v r. 1936.[3]

V roce 1936 byl ze 3 výzkumných stanic ustaven „Výzkumný ústav zahradnický v Průhonicích“, rozšířila se činnost šlechtitelská (mj. u věhlasných rododendronů-pěnišníků a azalek - doc. B. Kavka, prof. Jan Jelínek, později také prof. J. Scholz a další.). Bylo prováděno i hodnocení a výběr sortimentů; stoupal počet výzkumných pracovníků a stabilizovala se i péče o park. Při reformě zemědělského výzkumu byl roku 1946 zřízen „Výzkumný ústav okrasného zahradnictví v Průhonicích“; ovocnářský výzkum byl v roce 1951 přenesen do Holovous u Hořic v Podkrkonoší a zelinářský výzkum do Olomouce, kde vznikly samostatné ústavy. K dalšímu rozšíření výzkumu došlo při převzetí ústavu pod správu Čs. akademie zemědělských věd v roce 1956.[3]

V roce 1962 po 35-leté péči byl Průhonický park převeden delimitací z působnosti Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví do správy Československé akademie věd jako základ celostátní centrální botanické zahrady (podle vzoru Centrální botanické zahrady v Moskvě). Botanická zahrada ČSAV byla ustavena zprvu jako samostatné pracoviště, jež vedl prozatímně ing. Antonín Marian Svoboda, CSc., a od roku 1963 prof. Pravdomil Svoboda, Dr.Sc. jako ředitel. V této době zde pracovalo 73 pracovníků, z toho 5 výzkumných. [5]

Od r. 1968 byla botanická zahrada s parkem začleněna jako oddělení do Botanického ústavu ČSAV. Propojení Průhonického parku s Botanickým ústavem vzbudilo řadu diskusí mezi zahradníky a zahradními architekty, především díky snížení počtu zaměstnanců a zanedbání údržby. [5][6]

Sbírky Průhonického parku

V roce 1927 sestavil hrabě „Předávací seznam stromů a keřů v Průhonickém parku“ při převzetí do státní správy, jenž obsahoval celkem 2060 druhů listnatých a 310 druhů jehličnatých dřevin. Seznam uváděl řadu synonym a nejasných jmen, takže počty nejsou přesné.[5]

Mnoho rostlin bylo zničeno či poškozeno krutou zimou 1928–29, s mrazy až –37 °C a hned nato letní vichřice v červenci 1929 vyvrátila na 900 stromů, i velmi mohutných.[5]

Teprve v letech 1937-61 byla vedena podrobnější Matrika výsadeb v parku. Matriku vedl vrchní zahradník František Kraus, jenž v Průhonicích působil již od roku 1929. Jen ojediněle jsou však v ní vedeny odpisy neujatých a nezdařených výsadeb. O úbytcích zpravidla informují jen zprávy o mrazových škodách z periodických tuhých zim (1928/29, 1939/40, 1955/56, 1962/63).[5]

Výsadbový materiál byl odebírán hlavně ze Spolkové zahrady Dendrologické společnosti, kterou vedl již od roku 1909 zkušený zahradník František Zeman. V Průhonicích úzce spolupracoval s generálním tajemníkem Dendrologické společnosti Camillo Schneiderem, který získával cizokrajné rostliny ze zahraničních expedic (např. na Kavkaz, do Číny, do Ameriky). Zčásti byl materiál pěstován i ve vlastních školkách, které pro potřeby parku založil v r. 1930 lesník Kreibich.[5]

V letech 1946-55 vysazovalo ročně 20–30 tisíc mladých stromků.[5]

Seznam stromů, keřů a peren v Průhonickém parku v průvodci B. Kavky (1959) obsahuje 134 druhy jehličnanů, 464 druhy listnatých dřevin a 371 druhů trvalek a skalniček; je to jen asi čtvrtina počtu taxonů uvedených v předávacím protokolu z roku 1927; seznam byl jistě neúplný a výběrový, ale přece ukazuje na značný pokles v sortimentu dřevin.[7]

Nejvýznamnějším obdobím rozvoje sbírek parku byla léta 1963–1968, kdy byl park součástí Botanické zahrady ČSAV. Proběhla revize a inventarizace sbírek, která postupně vycházela ve Zprávách botanické zahrady ČSAV.

V roce 1992 navrhuje Milena Roudná na Ministerstvu kultury i přímo v sídle UNESCO v Paříži zapsání Průhonického parku na seznam světového dědictví UNESCO.[6]

V roce 2002 dochází k organizační změně v rámci Botanického ústavu AV ČR, je spojena Průhonická botanická zahrada se správou Průhonického parku. Odchází část odborných pracovníků a je zrušena školkařská činnost, která zajišťovala rostliny pro výsadbu do parku.[6]

V současnosti je v parku evidováno celkem 1606 druhů a odrůd, v počtu taxonů převažují dřeviny listnaté (1264) nad jehličnatými (342). Kromě dřevin zde můžeme najít ještě 227 taxonů trvalek.[1] Jedná se o významným propad oproti původnímu stavu, počtem pěstovaných taxonů jej předčí například Dendrologická zahrada s 11 077 pěstovanými taxony dřevin [2], Botanická zahrada hl. m. Prahy se 7 703 pěstovaných taxonů dřevin [3] .

Významné osobnosti spojené s Průhonickým parkem

Na správě Průhonického parku a jeho sbírek se podílela řada významných vědeckých osobností a osobností kulturního života, například:[6]

  • Milan Blažek, botanik a zahradník, šlechtitel kosatců
  • Jiří Burda, dendrolog, zahradník
  • Jaroslav Dobrý, zakladatel české dendrochronologie
  • Martin Hajman, zahradník, skalničkář, popularizátor zahradnictví
  • Jaroslav Hofman, dendrolog a pedagog
  • Ivan Klášterský, rhodolog
  • Miroslav Kučera, dendrolog, lesník
  • Věroslav Samek, dendrolog zabývající se mimo jiné tropickým lesnictvím
  • Pravdomil Svoboda, dendrolog a pedagog
  • Václav Větvička, dendrolog, botanik a populárizátor vědy

Přístupnost a rozdělení parku

Ještě v 80. letech byl park volně přístupný a po délce procházela oběma částmi parku červeně značená turistická trasa 0013, cca v 90. letech 20. století však byla přeložena, takže park obchází po severozápadní straně. Zpoplatnění a omezenému přístupu podlehla nejprve severní část parku, později i jižní, tj. obora.

Do roku 2019 park rozdělovala silnice III/0032 na dvě části. Část bližší vsi, v níž se nachází zámek a Podzámecký rybník, se označuje jako zámecký park, část za silnicí s rybníky Labeška a Bořín se někdy označuje jako obora. Vedení parku spolu s vedením obce Průhonice léta usilovalo o zrušení této silnice a sloučení parku, aby prostorově, kompozičně a provozně sjednotili obě části parku a zajistili bezpečný pohyb návštěvníků. Proti tomuto kroku se stavěly okolní obce jako Jesenice, Dobřejovice, Modletice, pro které uzavření znamená zvýšení dopravní zátěže.[8] Obec Průhonice v územním plánu stanovila dosavadní silnici III/3022 jako účelovou komunikaci sloužící pouze pro účely parku a požádala kraj o vyřazení silnice ze silniční sítě a převzetí do majetku obce Průhonice.[8] Zastupitelstvo Průhonic uzavřelo smlouvu s Botanickým ústavem AVČR o uzavření silnice III/0032 v úseku Průhonice–Dobřejovice.[9] Vedení Dobřejovic v roce 2015 s uzavřením vyjádřilo souhlas. Novému vedení Dobřejovic se rozhodnutí nepodařilo zvrátit.[9] Jesenice původně vydala souhlasné stanovisko, nové vedení v čele se starostkou Radkou Vladykovou (ANO) však s uzavřením nesouhlasilo.[8] Odpůrci zorganizovali petici občanů obce Dobřejovice, Modletice a Herinku, nasbírali však pouze 70 hlasů.[8] Silnice byla 13. května 2019 uzavřena a zrušena a její pozemek začleněn do plochy parku.[9][10] Odkloněna musela být rovněž cyklotrasa Pražské kolo.

Popis parku

Osou parku je říčka Botič se třemi většími rybníky, skalnatými partiemi, alpinem a loukami v nivě potoka. Na svazích jsou místy přirozené lesy, místy kultury mnoha druhů i vypěstovaných kultivarů dřevin. Úpravou jeho toků a přítoků vznikly příznivé klimatické podmínky pro růst původní i nové flory a společenstev dřevin. Vznikl tak postupně jeden z největších přírodně krajinářských parků v Evropě, bezprostředně u zámku byl upraven anglický park. Park je v současnosti i významným refugiem planých druhů rostlin, hub i živočichů, díky své velké diverzitě rostlin a stromů je např. významným hnízdištěm ptactva.

Nejatraktivnější rostlinou v zámeckém parku jsou pěnišníky (rhododendrony) a azalky. V celém parku se nalézá okolo 100 jejich taxonů a kultivarů, z toho 40 kultivarů vyšlechtěných v místě.

Potok Botič prochází oběma částmi parku. V zámecké části parku se do něj zprava vlévá Dobřejovický potok, v Oboře se do něj zleva nad rybníkem Labeška vlévá Jesenický potok.

Organizační součástí Průhonického parku je také Průhonická botanická zahrada a genofondové sbírky na Chotobuzi, které leží vně historického areálu parku.

Nedaleko Průhonického parku se nachází další veřejně přístupný park, Dendrologická zahrada Průhonice na pozemku o rozloze 80 ha.

Ve filmu

Zámecký park se objevil v mnoha filmech a seriálech, např.:

Odkazy

Reference

  1. ↑ VÁLKOVÁ, Hana. Průhonický park pronikl mezi památky UNESCO, přiřadili ho k centru Prahy. iDNES.cz [online]. 2010-08-20 [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 
  2. ↑ whc.unesco.org [online]. [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g PINCOVÁ, Veronika. Průhonické panství a park v proměnách století a majitelů.. Historické zahrady a parky 2005. 2005, roč. 2005, čís. 1, s. 1 - 6. 
  4. ↑ Gartenanlagen Oesterreich-Ungarns im Wort und Bild, 1909
  5. ↑ a b c d e f g HELEBRANT, Ludvík. Průhonický park ve státní správě (1927-1962). Historické zahrady a parky 2005. 2005, roč. 2005, čís. 1, s. 9 - 11. 
  6. ↑ a b c d SEKERKA, Pavel. Šedesát let botanické zahrady v Průhonicích. Zpravodaj botanických zahrad ČR. 2022, roč. 50, s. 26 - 47. 
  7. ↑ KAVKA, Bohumil. Národní park a botanická zahrada v Průhonicích.. 1. vyd. Praha: SZN, 1959. 160 s. 
  8. ↑ a b c d Uzavře se průjezd Průhonickým parkem?. www.ctidoma.cz [online]. [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ a b c Milan Hulínský: Silnice mezi průhonickým parkem a oborou se uzavře. In: Dobřejovický zpravodaj 3/2019, vyšlo 5. 4. 2019
  10. ↑ Silnice Průhonickým parkem byla uzavřena! - Oficiální stránky obce Dobřejovice. www.dobrejovice.cz [online]. [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 

Literatura

  • CHYTRÁ, Magdalena; HANZELKA, Petr; KACEROVSKÝ, Radoslav. Botanické zahrady a arboreta České republiky. Praha: Academia a Unie botanických zahrad České republiky, 2010. , strany 180 - 193

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.