Aleksander Zawisza

Aleksander Zawisza
Narození	12. prosince 1896 Panevėžys
Úmrtí	28. března 1977 (ve věku 80 let) Londýn
Místo pohřbení	Vojenský hřbitov na Powązkach ve Varšavě
Alma mater	Vilniuská univerzita
Povolání	politik a diplomat
Ocenění	Zlatý záslužný kříž velkokříž Řádu znovuzrozeného Polska
Choť	Grażyna Dzieślewska
Rodiče	Antoni Zawisza a Celina Łappa
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Aleksander Zawisza (12. prosince 1896 Panevėžys – 28. března 1977 Londýn) byl polský politik. V letech 1965–1970 byl premiérem polské exilové vlády.

Narodil se v ruském záboru Polska, na území dnešní Litvy. Vystudoval práva na Univerzitě Stefana Batoryho ve Vilniusu a v roce 1916 na dělostřelecké škole v Petrohradě. Poté sloužil v ruské armádě a od 11. listopadu 1917 do července 1918 v polském I. sboru. Po znovuzískání nezávislosti sloužil v polské armádě a v roce 1919 byl pobočníkem Ignacy Paderewského na Pařížské mírové konferenci. Bojoval v polsko-sovětské válce v řadách 5. pěší divize.

Od roku 1922 pracoval na ministerstvu zahraničních věcí, od dubna 1935 do června 1940 byl poradcem polského velvyslance v Římě. Od listopadu 1940 do května 1941 byl prozatímním chargé d'affaires u československé exilové vlády v Londýně. Na podzim 1942 byl jmenován generálním konzulem polské exilové vlády v Lusace a byl jím do 1. ledna 1943. Poté zastával stejnou funkci v Salisbury (leden 1943 - únor 1944) a v Nairobi (duben 1944 - červenec 1945).

Po druhé světové válce zůstal v exilu a aktivně se účastnil politického života. V letech 1953 až 1963 byl ministrem zahraničních věcí polské exilové vlády (ve vládách Hugona Hankeho a Antoniho Pająka). Dne 21. srpna 1959 byl jmenován exilovým prezidentem Augustem Zaleským svým nástupcem (jmenování bylo zrušeno v roce 1971). Od června 1965 do června 1970 byl předsedou polské exilové vlády, současně řídil ministerstvo zahraničních věcí a od dubna do června 1970 také ministerstvo spravedlnosti. V letech 1949 až 1970 byl také členem Národní rady.

Ve funkci ministra zahraničí zformuloval geopolitickou koncepci, podle níž by mezi Sovětským svazem a Západem mohl vzniknout "neutrální pás" tvořený Litvou, Lotyšskem, Estonskem, Polskem, Československem, Maďarskem a Rumunskem.^[1] Proslul též tím, že řadu vzácných dokumentů, zejména o polsko-sovětských vztazích, předal Hooverově institutu.^[2]