Alfons Wissiak

Alfons svobodný pán von Wissiak
Zástupce vrchního velitele C. k. námořnictva
Ve funkci: 1862 – 1864
Předchůdce	nově zřízená funkce
Nástupce	Ludwig von Fautz
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství
Hodnost	kontradmirál (1861), kapitán řadové lodi (1856), fregatní kapitán (1852), korvetní kapitán (1849)
Narození	22. května 1815
Úmrtí	15. května 1884 (ve věku 68 let)
Titul	svobodný pán (1865)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alfons svobodný pán von Wissiak (22. května 1815 Benátky – 15. května 1884 Liesing) byl rakouský admirál slovinského původu.^[1] Jako absolvent námořní akademie sloužil u námořnictva od roku 1832, absolvoval několik zaoecánských plaveb a zastával různé funkce v námořní administraci. Byl účastníkem několika válek, získal titul barona (1865) a svou kariéru završil v hodnosti kontradmirála jako zástupce vrchního velitele C. k. námořnictva (1862–1864).

Pocházel ze slovinské rodiny (původní příjmení Bizjak), byl synem c. k. majora Aloise Wissiaka (1782–1854). V letech 1827–1832 studoval na námořní akademii v Benátkách a v roce 1832 vstoupil k rakouskému námořnictvu jako kadet. Na lodi SMS Guerriera doprovázel polské emigranty na cestě do New Yorku (1833–1834), poté se plavil na různých lodích po Středomoří a již v roce 1835 získal hodnost praporčíka.^[2] Absolvoval cestu do Sevastopolu a v letech 1838–1840 byl na korvetě SMS Cesarea přidělen k rakouskému vyslanectví v Athénách. V roce 1847 byl povýšen na poručíka II. třídy a působil mimo jiné u Dunajské říční plavby. Během revolučních bojů v letech 1848–1849 byl pověřen diplomatickými misemi do Londýna a na Maltu, v roce 1849 se zúčastnil blokády Benátek.

V roce 1849 byl povýšen na korvetního kapitána, poté sloužil mimo jiné na výcvikových lodích a v roce 1851 doprovázel arcivévodu Maxmiliána na Madeiru. V letech 1852–1853 byl zástupcem velitele námořní základny v Benátkách a v roce 1852 získal hodnost fregatního kapitána.^[3] V rámci rakouských diplomatických aktivit během krymské války vykonal cestu do Istanbulu (1853–1854). V letech 1854–1856 působil jako zástupce námořnictva u vrchního velení armády ve Vídni a v roce 1856 byl povýšen na kapitána řadové lodi.

V letech 1856–1857 byl velitelem námořní základny v Terstu^[4] a v roce 1857 na fregatě SMS Adria velitelem eskadry ve Středomoří. Po roce 1858 byl znovu vedoucím představeným námořnictva u vrchního velení armády ve Vídni a v roce 1859 v Miláně.^[5] Mezitím počátkem roku 1859 doprovázel arcivévodu Rainera na cestě do Neapole a zúčastnil se války se Sardinií. V roce 1861 byl povýšen do hodnosti kontradmirála a nakonec v letech 1862–1864 zastával funkci zástupce vrchního velitele námořnictva arcivévody Maxmiliána.^[6][7] V roce 1864 byl odeslán na dovolenou a v březnu 1865 jmenován velitelem námořní základny v Benátkách, již po dvou týdnech odešel do penze^[8] a od té doby žil v soukromí.

V roce 1863 byl povýšen do šlechtického stavu s titulem rytíř a v roce 1865 získal titul svobodného pána.^[9] Během služby u námořnictva se stal nositelem několika vyznamenání v Rakousku i v zahraničí.

• Řád železné koruny III. třídy (1865)
• Válečná medaile (1873)

• rytířský kříž Řádu svatého Řehoře Velikého (1851, Papežský stát)
• rytířský kříž Řádu věže a meče (1852, Portugalsko)
• Řád Medžidie II. třídy (1862, Osmanská říše)
• velkokříž Řádu Spasitele (1866, Řecko)
• velkodůstojník Řádu Guadalupe (1866, Mexiko)

• SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl I. 1808–1895; Biblio Verlag Osnabrück, 1997; s. 156–160 (heslo Alfons von Wissiak) ISBN 3-7648-2511-1