Karl Seemann von Treuenwart

Karl Seemann von Treuenwart
Velitel C. k. námořní akademie v Rijece
Ve funkci: 1884 – 1885
Předchůdce	Josef von Pichler
Nástupce	Karl von Schaffer
Ve funkci: 1886 – 1895
Předchůdce	Karl von Schaffer
Nástupce	Alois von Becker
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	viceadmirál (1897), kontradmirál (1892), kapitán řadové lodi (1885), fregatní kapitán (1883), korvetní kapitán (1878)
Narození	14. července 1837 Linec
Úmrtí	26. března 1925 (ve věku 87 let) Vídeň
Titul	rytíř
Choť	Maria Seemann von Treuenwart
Rodiče	Wenzel Seemann von Treuenwart
Děti	Carl Seemann von Treuenwart Franz von Seemann Albin Heinrich Maria von Seemann-Treuenwart
Příbuzní	Albin Seemann von Treuenwart a Johanna Seemann von Treuenwart (sourozenci)
Profese	admirál
Ocenění	Řád železné koruny, Řád Františka Josefa, Leopoldův řád
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karl Seemann von Treuenwart (německy Carl Ottokar Seemann Ritter von Treuenwart) (14. července 1837 Linz – 26. března 1925 Vídeň) byl rakousko-uherský admirál. U c. k. námořnictva sloužil od roku 1854, absolvoval plavby do zámoří a vyznamenal se účastí v několika válkách. Nakonec dlouhodobě zastával funkci veltele C. k. námořní akademie v Rijece (1884–1885, 1886–1895), v roce 1897 byl penzionován v hodnosti viceadmirála.

Byl starším synem c. k. generálního auditora Wenzela Seemanna (1795–1885). V letech 1851–1854 studoval na C. k. námořní akademii v Terstu a v roce 1854 vstoupil jako kadet k námořnictvu. V začátku své kariéry byl přidělen k námořnímu oblastnímu velitelství v Terstu a Benátkách, na parníku SMS Elisabeth absolvoval v letech 1854–1856 cestu do Řecka, Sýrie, Egypta, Itálie a Francie. Na fregatě SMS Radetzky cestoval v letech 1856–1857 na studijní pobyt v Anglii a v roce 1858 získal hodnost praporčíka.^[1] V roce 1859 byl přidělen k arzenálu v Benátkách a téhož roku se zúčastnil války se Sardinií. Další roky strávil v Terstu a službou na různých lodích, v roce 1864 se zúčastnil dánsko-německé války a byl povýšen na poručíka II. třídy.^[2] Jako první důstojník na fregatě SMS Schwarzenberg bojoval v bitvě u Visu za války s Itálií a téhož roku získal hodnost poručíka I. třídy.^[3]

Jako první důstojník na parníku SMS Kaiserin Elisabeth doprovázel v roce 1869 císaře Františka Josefa na Blízký východ při příležitosti slavnostního otevření Suezského průplavu. V letech 1870–1872 byl pobočníkem velitele námořní základny v Pule Maximiliana Daublebskyho,^[4] následně byl velitelem korvety SMS Minerva a krátce byl přidělen k námořnímu arzenálu v Pule. V letech 1875–1882 působil v prezidiální kanceláři námořní sekce na ministerstvu války ve Vídni^[5][6] a k datu 1. října 1878 byl povýšen na korvetního kapitána.^[7] Během povstání v Dalmácii v roce 1882 byl jako velitel lodi SMS Andreas Hofer k dispozici dalmatskému místodržiteli Stjepanu Jovanovićovi.^[8]

K datu 1. května 1883 byl povýšen do hodnosti fregatního kapitána^[9] a krátce působil u oblastního námořního velitelství v Terstu, další řadu let své kariéry spojil s C. k. námořní akademií v Rijece, kde v roce 1884 začal působil jako pedagog a zároveň jako provizorní velitel.^[10] Vyučoval taktiku a námořní právo, k jeho žákům patřil mimo jiné arcivévoda Leopold Ferdinand. Na korvetě SMS Erzherzog Friedrich absolvoval plavbu s kadety námořní akademie (1885) od září 1885 do září 1886 byl velitelem fregaty SMS Radetzky^[11][12] Mezitím 1. listopadu 1885 získal hodnost kapitána řadové lodi.^[13][14] V letech 1886–1895 byl velitelem C. k. námořní akademie^[15][16] a k datu 1. května 1892 byl povýšen na kontradmirála.^[17] V letech 1895–1896 byl na fregatě SMS Laudon velitelem výcvikové eskadry,^[18] krátce převzal také křižník SMS Kaiserin Elisabeth, s nímž absolvoval plavbu po Středomoří a na Blízký východ jako velitel II. divize.^[19] V lednu 1897 byl přeložen ke sborovému námořnímu velitelství v Pule^[20] a k datu 1. května 1897 penzionován.

Při příležitosti odchodu do výslužby získal hodnost viceadmirála (1. května 1897)^[21][22] a usadil se v Terstu.^[23] Příležitostně se zúčastňoval veřejného života jako člen Rakouské společnosti pro podporu lodní dopravy (Österreichischer Flottenverein). Po rozpadu monarchie se přestěhoval do Vídně, kde zemřel v roce 1925 ve věku 87 let na následky zápalu plic. Pohřben je na hřbitově ve vídeňské čtvrti Pötzleinsdorf.

Od roku 1868 byl ženatý s Marií Odkolkovou (1846–1934), dcerou pražského továrníka Františka Odkolka. Z manželství se narodili čtyři synové, Karl, Heinrich, Franz Xaver a Albin.

Z jeho sourozenců byla nejstarší sestra Eleonora (1835–1915), provdaná za generálního ředitele c. k. tabákové režie barona Jacoba Merkla von Reinsee (1814–1901).^[24][25] Karlův mladší bratr Albin (1840–1912) působil jako vojenský soudce a generální auditor, nakonec byl sekčním šéfem na ministerstvu války.^[26] Nejmladší sestra Johanna (1849-1944) byla klavíristkou a učitelkou hudby,^[27] jejím manželem byl vlastní synovec baron Adolf Merkl von Reinsee (1853–1929), dvorní rada u c. k. tabákové režie.^[28]

Užíval šlechtický titul rytíře s predikátem von Treuenwart, který získal otec v roce 1854.^[29] Během služby u námořnictva se stal nositelem vysokých vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[30]

• Vojenská záslužná medaile (1864)
• Válečná pamětní medaile (1864)
• Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací (1866)
• Válečná medaile (1873)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1877)
• rytířský kříž Řádu Františka Josefa (1882)
• komturský kříž Řádu Františka Josefa (1895)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• komandérský kříž Leopoldova řádu (1910)
• Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1910)

• rytířský kříž Řádu Gudalaupe (1867, Mexiko)
• velkokříž Řádu Spasitele (1896, Řecko)
• Řád Medžidie III. třídy (1896, Osmanská říše)
• velkodůstojník Řádu sv. Mořice a Lazara (1897, Itálie)

• SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl I. 1808–1895; Biblio Verlag Osnabrück, 1997; s. 438–443 (heslo Karl Seemann von Treuenwart) ISBN 3-7648-2511-1
• VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2019; Praha, 2013; s. 388–390 (heslo Seemann z Treuenwartu) ISBN 978-80-905324-0-3

• Karl Seemann von Treuenwart in: Österreichisches Biographisches Lexikon