Midibus

SOR B 7,5 v Olomouci

Midibus je neoficiální, avšak v Evropě často užívaný termín pro menší autobusy. Přesné vymezení tohoto termínu není oficiálně stanovené ani zcela ustálené, proto se v některých pojetích pojem midibus prolíná s pojmem minibus nebo do něj spadá, zatímco jindy jsou za minibusy považována jen vozidla menší než midibus. V USA jednotný název pro autobusy podobné kategorie neexistuje, někdy se v tomto významu používají například výrazy shuttle bus, baby coach, mid-sized coach atd. V němčině se výraz Midibus používá jen pro linkové provedení, zatímco pro zájezdové autobusy této velikosti se používá výraz Clubbus.[1]

Definice

V Evropě bývají za midibusy obecně považovány autobusy délky přibližně 7 až 10 metrů, případně až 11 metrů. Někteří autoři považují za midibusy autobusy s délkou do 9 metrů.[2][3]

Autoři Kleprlík, Kyncl, Soušek midibusy definují jako automobily s ucelenou jednopodlažní karoserií, určené pro přepravu osob a jejich zavazadel, které mají 17 až 22 míst pro cestující.[4]

BUSportál.cz v listopadu 2009 napsal, že neví o žádné exaktní definici midibusu ani o hranicích mezi minibusem, midibusem a autobusem. BUSportál se pokusil dolní hranici pro zařazení mezi midibusy stanovit na obsaditelnost 22 osob (autobusy do této obsaditelnosti jsou podle směrnice 70/156 EHS řazeny do tříd A a B, autobusy nad tuto obsaditelnost do tříd I, II a III).[5] Mezi minibusy by BUSportál.cz řadil vozidla v kategorii M2 podle směrnice 70/156 EHS (tj. autobusy do hmotnosti 5000 kg), mezi midibusy vozidla v kategorii M3 kratší než 10 metrů.[6]

V systému Pražské integrované dopravy (PID) je midibus definován jako vozidlo o délce 8,01 až 10 metrů. Vozidla o délce 10,01 až 11 metrů jsou označována jako midibus+.

Použití a postavení na trhu

V Praze vedly k nasazení midibusů (zde Ikarus E91 v Hlubočepích) spíše prostorové podmínky na komunikacích než investiční a provozní náklady
Výletní autobus Irisbus Proxys v Praze na Zličíně

V linkové dopravě se používají na těch trasách, kde by standardní autobusy nebyly dostatečně obsazené a malé autobusy jsou tak z hlediska investičních a provozních nákladů a přepravní poptávky výhodnější, nebo na trasách se stísněnými prostory, kde by byl průjezd standardních autobusů složitý nebo přímo nemožný.

V České republice byl nástup midibusů opožděn tím, že v době socialismu byla v Československu výroba této kategorie zcela opomenuta.[3] Ojedinělá poptávka byla pokryta dovozem vozidel značek Ikarus a Čavdar na podvozcích nákladních automobilů Avia.[3] Výjimkou byl pouze midibus Karosa A 30, vyrobený v počtu 13 kusů mezi lety 1968 a 1972, z čehož 11 vozidel bylo v provedení rozhlasového přenosového vozu (tedy nikoliv pro běžnou osobní dopravu).[7] V roce 1993 byl dovážen slovinský midibus TAM (Tovarna avtomobilov Maribor), již s motorem umístěným vzadu.[3] První české typy midibusů, OASA 902 na podvozku VW LT a Zliner, nebyly příliš úspěšné a jejich výrobci nezaujali na trhu výraznější pozici.[3] Výrazněji se na trhu prosadila až firma SOR Libchavy, která nepokračovala ve využívání podvozků nákladních automobilů, ale začala v letech 1996–1997 vyrábět midibusy vlastní konstrukce: SOR B 7,5, SOR C 7,5 a SOR LC 7,5,[3] avšak kvůli malé poptávce i ona výrobu této kategorie autobusů brzy ukončila (B 7,5 v roce 1997, C 7,5 v roce 2001) a na trhu se pak více prosadily řady SOR 9,5 a SOR 10,5, řazené však již mezi standardní autobusy. Výrazněji se pak na českém trhu prosadily zejména minibusy na bázi vozu Iveco Daily a minibusy Mercedes-Benz MB 814 Vario a MB 616 CDI Sprinter.[3]

Po pádu socialismu po nějakou dobu nebyly nové midibusy výrazně levnější než ojeté autobusy standardní velikosti, kterých byl na trhu dostatek, a proto byl jejich nástup velmi pozvolný a nepřinášel dopravcům a objednatelům výraznou finanční úsporu. V Praze byly první midibusy Ikarus E91 použity v trasách, kde provoz standardního autobusu byl znemožněn prostorovými podmínkami (úzké uličky, úzký a nízký podjezd atd.). tj. na lince 291 (dnes linka 148) v oblasti Karlova (Karlovo náměstí, I. P. Pavlova, Apolinářská) od 18. dubna 2003, na lince 128 na Žvahov od 1. září 2005 a na lince 236 do pobřežních osad Bohnic a Troji od 1. dubna 2009.[8] Minibusy používají v linkové dopravě mnozí čeští dopravci, například ČSAD Jablonec nad Nisou na některých linkách MHD do odlehlých částí, ČSAD POLKOST v okolí Kostelce nad Černými lesy, CEDAZ na lince k pražskému letišti, AUDIS BUS v kombinaci se službou radiobus na městských linkách v Rychnově nad Kněžnou a Týništi nad Orlicí, Quick Bus nasazuje minibusy na dálkovou linku Praha – Varnsdorf, Dopravní podnik města České Budějovice a.s. nasazuje elektromidibusy Škoda 29BB (Solaris Urbino 8,9 LE Electric) na linky 21, 22, 23 z důvodu toho, že do některých ulic se nevejdou standardní autobusy.

Seznam midibusů a minibusů

V následující seznamu jsou uvedena vozidla s délkou maximálně 11 metrů:

Odkazy

Reference

  1. ↑ Wolfgang Huss, Wolf Schenk: Omnibus-Geschichte. Band 2 – Die Entwicklung ab 1924. HUSS-Verlag, München, 1986, ISBN 3-921455-32-4, str. 204 a násl., 278 a 329
  2. ↑ SINGR, Martin. Dopravní podniky přichází na chuť midibusům. www.hybrid.cz [online]. 2013-06-07 [cit. 2025-06-13]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g Branko Remek: Českému trhu s autobusy s přehledem vévodí Karosa a SOR Libchavy, Dopravní noviny, 12/2004
  4. ↑ KLEPRLÍK, Jaroslav; KYNCL, Jan; SOUŠEK, Radovan. Technologie a řízení silniční dopravy. 1. vyd. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2002. ISBN 80-7194-520-X. 
  5. ↑ Co je to vlastně autobus?, BUSportál.cz, 17. 5. 2005
  6. ↑ Dagmar Braunová: Pokoušíme se definovat, co je to midibus, BUSportál.cz, 28. 11. 2009
  7. ↑ Dagmar Braunová (dabra). Z předávání rozhlasového přenosového vozu Karosa A-30-N ČSAD autobusy Plzeň. [online]. Busportal.cz, 2008-04-01 [cit. 2009-11-30]. Dostupné online. 
  8. ↑ „Midibus v Troji a Podhoří“, Troja, č. 115 Archivováno 9. 5. 2009 na Wayback Machine., měsíčník městské části Praha-Troja, duben 2009, str. 1

Literatura

  • Linienbusse : fahrgastfreundlich, wirtschaftlich, schadstoffarm = Line service buses. Düsseldorf: Alba Fachverlag, 1999. 239 s. Dostupné online. ISBN 3-87094-641-5, ISBN 978-3-87094-641-8. OCLC 67872592 
  • MÜLLER-HELLMANN, BERNHARD E. NICKEL, Adolf; NICKEL, Bernhard E. Stadtbus - mobil sein in Klein- und Mittelstädten = Mobility in small and medium sized towns by urban bus. Düsseldorf: Alba Fachverlag, 2000. 329 s. Dostupné online. ISBN 3-87094-642-3, ISBN 978-3-87094-642-5. OCLC 49823507 S. 173–175, 272–275. 

Související články

Externí odkazy

  • Obrázky, zvuky či videa k tématu midibus na Wikimedia Commons
This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.